ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

11. - ZVLÁŠTNÍ NÁVŠTĚVA

Stojím před velkým domem, mnohem větším než je ten náš. Už zvenku jde vidět, jak moc rozdílné domy to jsou.
Mezi prsty žmoulám kraje sešitu, který mám pro Martina.
Nervózně přijdu ke dveřím a rozklepanou rukou sáhnu po zvonku. Stlačím a následně uslyším, jak se celým domem ozve jeho zvuk. Najednou se mě zhostí panika a já mám chuť utéct pryč. Než to ale stihnu udělat, dveře přede mnou se otevřou.

"Čau?" řekne nejistě Martin stojící ve dveřích v pyžamu a županu, který má ledabyle zavázaný. Vypadá jinak než obvykle. Má rozcuchané vlasy a rozespalý obličej. Nemůžu říct, že by se mi takhle nelíbil. Líbí... Až moc.

"Ahoj, Honza nemohl, takže... Nesu ti sešit z matiky," klepe se mi hlas.

"To je mi ale příjemná zpráva," poznamená ironicky.
Taky tě rád vidím, idiote.

"Ještě lepší je ta, že až přijdeš do školy, tak píšeš prověrku, protože z minulé máš pětku," pousměju se.

"Jedna pětka, žádná pětka, ale dvě už by mohly být problém," zamyslí se.

"Martine, tvůj laxní přístup ke škole je strašný," řeknu se smíchem a bouchnu ho do ramene. Se hranou bolestí si ho chytne.

"Vůbec nevím o co tam jde v té matice," zasměje se.

"Ukaž," vezmu si od něj sešit a začnu v něm listovat. Snažím se vybavit si postup, který jsme před rokem probírali v hodinách matematiky.

"Pojď dál," ustoupí ode dveří, abych mohl vejít. Nejistě to udělám. Okamžitě tě pohltí atmosféra, která tam vládne. Trochu mi to připomíná situaci, kdy se tygr snaží nalákat kořist.
Nad svými myšlenkami se nenápadně pousměju, aby mě Martin neviděl.

"Není to zase tak těžký," řeknu trochu zoufale po dvou hodinách vysvětlováním mu matematiky.

"Tobě se to mluví! Máš rozumu na rozdávání," začne se trochu vztekat.

"A myslíš si, že co?! Že jsem se narodil a hned jsem uměl spočítat rovnici?! I já se to musím učit!" naštvaně vstanu od stolu.

"A vůbec," pokračuji, "měl bych jít!"

Vezmu si věci a chci odejít pryč z jeho velkého moderně vybaveného pokoje.

"Ne, počkej," ucítím, jak mě jeho ruka chytne za tu moji. Celým mým tělem projede divná vlna elektřiny. Zastavím se.

"Stejně za chvíli přijde tvůj táta a mamka," řeknu už trochu zklidněně.

"Kájo," vydechne moje jméno o něco mileji než obvykle, "moje matka je... mrtvá."

Zamrazí mě, když tyhle slova vyjdou z jeho úst.

"Promiň, to jsem nevěděl."

"V pohodě," s úsměvem se na mě dívá.

"Jen nikam nechoď, prosím."

"Dobře, budu tady," zašeptám a udělám krok k němu. Jeho ruka stále drží tu moji.
Jako kdyby mi četl myšlenky, moji ruku pustí, ale jako kdybych ji stále cítil, jak drží mé zápěstí.
Položím si věci na místo, na kterém byly předtím a znovu si sednu na židli u stolu.

"Ale konec matiky," řekne Martin a zavře sešit, "nechceš se spíš podívat na nějaký film?"

Radostně přikývnu a sleduji ho, jak se zvedá a odchází z pokoje.

"Tak pojď, ne?" se smíchem se vrátí zpět. Nechápavě se na něj podívám a on natáhne svoji ruku ke mně. Nebudeme se koukat tady? Opatrně mu podám tu svoji a on mě dostane na nohy jedním prudkým pohybem. Ruku v ruce se rozejdeme do obýváku. Je to divný držet se s ním za ruku, ale nechci ho pustit.
Náš dotek přeruší až v obýváku, když jde zapnout nějaký film do televize. Mají obrovskou plazmovou televizi, že kdybyste ji viděli, tak si myslíte, že stojíte v kině a okolo rozmístěné reprobedny.
Mezitím než ti Martin všechno naladí, se usadím do křesla, které stojí vedle velkého gauče.

"Hej Karle, já nekoušu."

Otočím se za smíchem, který se ozývá z gauče. Trochu zčervenám. Je mi hloupé vstát a jít za ním, ale všechny pocity hodím za hlavu, zvednu se a jdu za ním. Sednu si metr od něj, ale to nám vydrží jen chvíli, protože se Martin přisune ke mně.
Sleduji film, ale moje myšlenky putují po celé místnosti. Nejsem schopný se soustředit, když je mi tak blízko.
Martin se protáhne a já nevěřím svým vlastním očím, že se něco takového děje. Jeho ruka jemně dopadne na moje rameno a on mě natiskne více na něj. Najednou se cítím tak moc v bezpečí, že si bez rozmýšlení položím hlavu na jeho rameno a spokojeně uklidním své myšlenky, aby se soustředily na film, který hraje před námi.

Ve filmu proběhla již hlavní zápletka a má dojít k rozuzlení, když uslyšíme šramocení klíčů. Martin mě okamžitě odstrčí od svého těla a mnou projede smutek. Neopouštěj mě. Všechno jednou končí. Vstanu společně s ním. Martin si vyjde dopředu, já se stále držím za ním. Spatřím na chodbě jeho tátu. Slušně ho pozdravím.

"Nevěděl jsem, že tu máš kamaráda," poznamená jeho otec a mírně se pousměje.

"Jen jsem mu přinesl nějaké věci do školy, ale už jsem na cestě domů," úsměv mu oplatím a jdu do Martinova pokoje si pro věci ještě dříve než stihne zaprotestovat nebo něco v tom smyslu.

"Nemusí kvůli mně odcházet."
Slyším jeho tátu mluvit. Martinovu odpověď už neslyším.
Rozhlédnu se po jeho pokoji, když se narovnám i s batohem, který nosím do školy. Až teď si všimnu, jak je jeho pokoj veliký a moderně vybavený. Techniky tu má snad víc než my v celém domě. Vyjdu ven na chodbu a pomalu zavřu za sebou dveře, abych neudělal ani jediný zvuk navíc.

"Jo a Marťas, dneska mi do práce přišel dopis."
Zastavím se. Je neslušné poslouchat cizí rozhovory, ale mně je hloupé tam vejít a přerušit je.

"Super, a?" Martin zní nezaujatě. Srdce mi buší i sto šest a já se cítím, jako kdybych jim kradl soukromí.

"Zřejmě je od tvojí matky... Filipíny tentokrát," promluví znovu otec Martina a já se zarazím ještě víc. Srdce mi poskočí až skoro do krku.
Jeho matky? Vždyť Martin řekl, že...
Nemyslel spíš macechu? Přítelkyni táty, které musí říkat "mamka"?
Martin chce něco říct, což poznám podle jeho hlasitého nádechu, ale vejdu do dveří, proto si to rozmyslí a stejně hlasitě i vydechne.

"Nashledanou," rozloučím se s úsměvem a nedávám na sobě znát, jak moci celý dnešek šrotuje v hlavě.
Martin se na mě ani neotočím, pan Carev se rozloučí a já okamžitě bez rozmýšlení opustím jejich dům.
Tak tohle bylo sakra divný. Vyhrabu sluchátka z batohu a zapojím je do telefonu. Spustím playlist.