ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

4. - ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY

Dojdu domů celý šťastný. Dlouho jsem se necítil tak spokojený jako dneska. Doma ještě nikdo není, takže využiji situace a rozvalím se na gauč. Batoh postavím vedle a zapnu televizi, která stejně hraje spíše v pozadí a já jsem na telefonu. Kontroluji, co se děje ve světě, ale jakmile narazím na českou politickou scénu, tak telefon radši zamknu a začnu sledovat nějaký kriminální seriál, který běží na velké obrazovce televize.
Uslyším klíče. Okamžitě televizi vypnu, popadnu batoh a utíkám do pokoje. Možná to bylo trochu dětinské. Hodím věci do školy vedle stolu a jdu zpět se stejně velkým úsměvem, se kterým jsem přišel dneska domů. Jsem rád, že tam vidím mamku.

"Ahoj, děje se něco?" podívá se na mě a sundá si kabát z ramenou.

"Ne, proč?" hodím rameny.

"Jen mám dobrou náladu," objasním jí můj tupý úsměv.

"To jsem ráda, zítra k nám na večeři přijde můj šéf," řekne jakoby nic. Tělem mi projede chladná vlna nenávisti.

"Cože? Jakože sám?" snažím se udržet klidným.

"S rodinou," usměje se, ale mě v ten moment smích přejde.

"Nemůžeš toho hajzla pustit k nám domů!" a moje dobrá nálada je rázem v háji. Chce se mi spíš křičet.

"Karle!" okřikne můj sprostý slovník a já nad tím jen protočím očima. Není zvyklá na to, že bych mluvil sprostě. Já to vlastně nemám ani ve zvyku mluvit tak, před rodiči se chovám stejně slušně, jako na veřejnosti. Otočím se na podpatku a odkráčím naštvaně do pokoje. Slyším mamku, jak ještě něco říká, ale nechci to slyšet.
Zapnu si notebook, na který koukám až do večera. Nevylézám z pokoje ani na večeři. Nechci se s ní hádat, ale nechci tady jejího nadřazeného a jeho rozmazleného synáčka, aby mi připomínal, že on je tu ten lepší.
Zamknu se do koupelny a vyjdu ven tak za hodinu, jsem kompletně umytý včetně vlasů, zuby mám vyčištěné. Rozhodl jsem se pro dobro všech, že vynechám večeři úplně. Vypnu notebook a dám ho na stůl.
Zamotám se do peřiny až po bradu, ven mi trčí jen ruce, ve kterých držím telefon. Budíky si zapnu ještě před desátou hodinou a za chvíli usnu.

-

"Děje se něco?" drcne do mě Tomáš, když zamlkle sedím asi dvě vyučovací hodiny téměř bez známky života.

"Proč by mělo, ne?" podívám se na něj a pokusím se o úsměv.

"Nevím, třeba se něco děje," řekne suše.
Milý Tomáši, jasně, že se něco děje. Jsem mírumilovný člověk, na všechny kamarádský, jen on mě vytáčí neskutečným způsobem. Na světě je sedm a půl miliardy lidí. Jeden jediný, kterého vážně nemůžu vystát a zrovna on je ten, co k nám má jít dneska na večeři, takže ano, Tomáši, něco se děje.

"Nic se neděje," vstanu a vezmu knihy do ruky. Nebudu mu tu popisovat moji lásku a nenávist k lidem. Ať si o mně udělá obrázek sám.
Vyjdu ze třídy, dokud je přestávka a jdu do skříňky. Rychle vyměním učebnice a do třídy skoro běžím. Nepotřebuji s ním být déle než musím a potkat ho na chodbě by bylo dost divný, když mi za pár hodin bude oxidovat v domě.
Dnes máme výuku až do čtyř. Dobrá zpráva je ta, že už tu nikdo jiný kromě nás není, takže jsem si dost jistý, že mě netrefí v šatně ani já jeho. Ta špatná zpráva je, že i přesto, že končíme tak pozdě, tak stíhám večeři. Na nikoho nečekám a pomalinku se belhám na metro. Nejraději bych šel přes celou Prahu pěšky, abych zabil čas, ale to bych domů mohl přijít třeba zítra.
Odemknu dveře a vstoupím dovnitř. Sluchátka si schovám do kapsy od kalhot a vyzuji si boty. Celým domem voní neurčitá chuť jídla. Chci se proplížit do pokoje, aniž bych byl viděn.

"Nezdravíme?" mamka není v kuchyni, jak jsem si myslel, ale cosi skládá v ložnici a má u toho otevřené dveře. To jí bude kontrolovat i ložnici, že si tam uklízí?

"Čau, nevšiml jsem si tě," vymluvím se. Pozdrav mi opětuje a já konečně zalezu do pokoje. Převléknu se z trika a modrých riflí do košile a černých riflí. Trochu si uklidím, všechno oblečení uklidím do velké skříně, na stole srovnám papíry do školy. Sednu si na židli a než dojdou, tak se učím.
Společně se zvonkem moje srdce vynechá jeden úder. Učebnici odložím na stůl. V zrcadle upravím svůj vzhled, hnědé vlasy spravím, aby mi nepadaly do čela a na nos si posadím brýle bez dioptrií, které nosím pouze jako módní doplněk, navíc mi dodávají chytřejší vzhled, což si myslím, že ten blb moc neocení. Otevřu dveře a uslyším hlasy. Pomalu vejdu do kuchyně k prostřenému stolu, u kterého už sedí oba mí rodiče. Naproti mojí mamce sedí pán středního věku a vedle něj on. Jsou si dost podobní, jaký syn, takový otec.

"A to je můj syn Karel," představí mě mamka a já pozdravím. Sednu si do čela. Po pravé ruce mám taťku a z druhé strany blonďáka.

"Znám ho, chodíme spolu do školy, tuším, že je o rok starší," usměje se milým úsměvem blonďák a v tu chvíli jsou všechny oči na mně.

"To ses mi nepochlubil, Kájo, že chodíte s Martinem do stejné školy," řekne zaskočeně mamka.

"Jo, nějak jsem na to zapomněl," řeknu tiše a snažím se znít co nejvíc v pohodě. Vytáčí mě.

"Potkali jsme se jen párkrát, že?" usmívá se na mě přátelsky, ale jediné, co z něj cítím je faleš. Přikývnu a mamka přinese jídlo. Okamžitě začnu jíst, abych si zacpal pusu. Nebo možná, abych to měl co nejdříve za sebou.
Po jídle začne mamka vášnivé diskutovat se svým šéfem o práci, taťka by tam nejradši nebyl, ale bojí se zvednout a odejít. Já narovinu řeknu, že se musím ještě učit, takže jdu do pokoje. Lžu, protože už jsem dávno naučený, jen mi je nepříjemné tam sedět a být zticha. Nemám si co říct s Martinem, proto mezi námi panuje trapné ticho, kdy je mi blbé se na něj i podívat. Vstanu.

"Vezmi Martina s sebou," usměje se mamka a myslí si, jak je to skvělý nápad. Není! Řekl jsem, že se musím učit. Myslíš, že se naučím s Martinem za prdelí?

"Určitě ho nezajímá můj pok-"

"Rád půjdu," skočí mi do řeči a už je na nohách. Falešný úsměv háže kolem sebe jako by to byla normální věc. U něj asi ano a já jsem jediný, kdo ví, jak moc falešný je.
Kdybych mohl vraždit pohledem, tak je Martin už pár minut po smrti. Jdu do pokoje a on jde za mnou jak ocas. Nechám za sebou otevřené dveře, aby mohl vejít i on.

"Sladký," přejede rukou po plakátu Shawna Mendese, který visí na zdi.
Učebnici na stole zavřu a schovám do batohu.

"Dneska se se mnou nebudeš bavit?" stoupne si vedle mě.

"Nemám důvod," syknu.

"Tohle ty děláš po večerech?" prohlíží si malou knihovnu, ve které jsou naskládané klasiky až po moderní knihy.
Přikývnu a sleduji ho, jak se prochází po mém pokoji.

"Jak typické pro tebe," sarkasticky se usměje.

"Prosím?"

"Se na sebe podívej. Jsi šprt, celé večery trávíš v knihách a učení," prohlédne si mě od hlavy až k patě.

"To, že mě baví čtení neznamená, že jsem šprt, Martine," klidně mu odpovím na jeho drzou poznámku. Z mojí klidné odpovědi se mi zdá být vyvedený z míry.

"Zkus si někdy přečíst nějakou knihu, určitě jsi to nikdy neudělal," poznamenám pro změnu drze já.

"Fajn, co bys mi doporučil?" řekne a najednou mi přijde, že hrajeme hru, kdy se jeden snaží rozhodit toho druhého svým výstupem.

"Co by sis představoval? Nějakou klasiku nebo spíš moderní literaturu?" přejdu ke knihovně.

"Klasiku," pronese hrdě.

"V tom případě ti doporučuji Shakespeara," podám mu Zkrocení zlé ženy. On slušně poděkuje, což mu zřejmě vyletí z úst jen tak omylem, takže to neberu moc vážně. Když si knihu bere z mojí ruky, tak se mě dotkne a mým tělem projede chladná vlna. Zachvěji se.