ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

3. - VALERIE

Dojdu na obědy, kde už je samozřejmě fronta jak na banány. Kde se tu bere? Zařadím se a přemýšlím, jestli fronty na obědy jsou celorepublikovým problémem nebo jen problémem naší školy.
Samozřejmě, že když si vezmu tác s jídlem a rozhlédnu se po jídelně, tak si není kam sednout. Moji spolužáci sedí spolu nebo už tu nejsou. Spatřím tvář známou od vidění. Okamžitě si to mířím k ní.

"Čau, dlouho jsme se neviděli a vzhledem k nedostatku míst teď budu muset dělat otravnou společnost tobě a tvým kamarádkám," sednu si s úsměvem ke stolu, u kterého uvidím brunetu, která se mě dneska ptala na učebnu a její dvě kamarádky zírající na mě jako na totálního šílence.
Brunetka na mě vlastně kouká úplně stejně zmateně.

"Jo, jasně," vykoktá nakonec a já se pustím do jídla. Celou dobu jsem potichu, ony taky. Myslím, že se přede mnou ze začátku bojí cokoliv říct, ale potom se rozmluví. Po chvíli vzdám snahu to sníst. Slušně se s nimi rozloučím a jdu odnést zbytek obědu.
V šatně se raději několikrát rozhlédnu, že tu někde nestojí zase on a odemknu si skříňku, abych si vzal učebnice.

"Ty mě sleduješ?" Ozve se za mnou a já se prudce otočím. Ať už je to náhoda nebo ne, ale stojí tam usmívající se bruneta.

"Jasný, já tu byl dřív, ale sleduji já tebe," s úsměvem protočím očima. Stojím v podzemce a čekám až přijede metro.

"Mimochodem jmenuji se Karel, kdybys to přeslechla," otočím se na ni. Vím, že jsem jí to jméno ještě neřekl.

"Valerie," odvětí tiše. Všimnu si jejích zelených pronikavých očí a její hluboký pohled zabořený do mé osoby.
Prvních pár chvil je mezi námi takové to divné trapné ticho. Před námi zastaví metro a na něm politická reklama, které si oba všimneme. Nadechnu se a ptám se na její názory o politice a všechno začne být fajn. Až do doby než si uvědomím, že to metro, které právě odjelo, bylo to, na které čekám.
Zasměju se a rukou se plácnu do čela. Valerie se mi začne smát, když jí to řeknu. První metro mi ujelo nevědomě, ale těch dalších pár jsem si nechám ujet schválně, protože mi svými názory čím dál více připomíná mě.

"Karle, kde jsi byl?!" Přivítá mě mamka doma trochu naštvaně. Má složené ruce na hrudníku a kouká na mě, jak si vyzouvám boty.

"Zdržel jsem se v práci, ale je to jen výjimečně, takže je to vlastně v pohodě," poznamenám drze jak největší rozmazlený spratek. Její naštvaný obličej trochu povolí, když pochopí narážku na její několikahodinové zdržení. Mělo by mi to být jedno, přeci jen je to její práce, ale představa, že za tím stojí on mě vážně štve.
Projdu kolem mamky do pokoje a u toho se stihnu podívat na hodiny. Nedivím se, že je naštvaná. Je skoro šest hodin.
Zajdu do pokoje, kde se zavřu a s učebnicí si lehnu do postele. Zítra si mám jít dopsat tu prověrku, tak ať jsem připravený.

-

První hodinu, kdy máme matematiku, si ještě opakuji látku a o přestávce jdu za učitelem do kabinetu, abych si danou písemku mohl dopsat. Jemně zaťukám a po tlumené odpovědi, které se mi dostane, vejdu dovnitř.

"Ach, Karel," pousměje se.

"Jdu si doplnit tu známku," odpovím suše.

"Jo, já mám ale teď hodinu, takže pojď se mnou," vezme si věci a se zvoněním vedeme do třídy třetího ročníku. Usadím se do poslední lavice s papírem, začnu psát. Podepřu si bradu o dlaň a sleduji, jaké téma se učí. Najednou mi začne být divně nepříjemné tu trávit čas. Otočím hlavu na levou stranu a mé oči se potkají s očima zelenýma. Sedí tam. Chodí do třeťáku? Vážně? Tipoval jsem ho starší. Nebo je snad tak hloupý, že se nedokáže dostat výš? Arogantně nechává jeho pohled upřeně na mé osobě. Vstanu a odevzdám prověrku, abych mohl co nejdřív vypadnout. Je mi jedno, že jsem nějaké otázky nevyplnil, známky stejně nejsou to nejdůležitější. Při odchodu cítím, že mám pořád jeho pozornost. Rychle zmizíme z jejich třídy a jdu na svoji výuku.
Po skončení dnešní výuky vyjdu ze třídy ven a jen tak stojím na chodbě. Tvářím se strašně nenápadně a přitom čekám zcela úmyslně. Nenechám se už dál vyvádět z míry. Třeťáci se vyhrnou za třídy ven. Blonďák až úplně poslední a výjimečně není obklopen skupinkou lidí.

"Dělá ti to dobře?!" Stoupnu mu do cesty. On se ohlédne a počká až projde učitelka.

"Nevím, o čem teď mluvíš," zvedne koutek do jeho typického drzého úsměvu.

"Nedělej ze sebe debila," zamračím se.

"No, je dobře, že ze mě máš respekt," složí si ruce na hrudi.

"Nemám z tebe respekt!" Protestuji hned.

"Aspoň chápeš, kdo je víc," ignoruje moji větu.

"Nejsi nic jiného než jenom rozmazlený spratek!" Křiknu po něm.

"Moc se nevyskakuj! Nemuselo by to skončit dobře," udržuje se klidný, zatímco já mám pocit, že brzy exploduji.

"Jo? Co mi uděláš?" Napodobím jeho drzý úšklebek.

"Já se s tebou zahazovat nebudu, jen nezapomeň, kdo je můj táta a kdo je tvoje máma, aby to brzo neskončilo," zasměje se tím nejodpornějším způsobem výsměchu. Obejde mě a jde pryč. Nezapomene u toho narazit jeho ramenem do toho mého.

"A čum na cestu," štěkne po mně, i když jasně ví, že je to jeho chyba, a navíc do mě vrazil schválně. Zůstanu zaraženě stát ještě několik dalších minut.
Je vůbec možné, aby byl někdo tak velký hajzl? Cítím se oproti němu tak bezmocný. Vydám se celý rozhozený na oběd, kde si stoupnu úplně na konec dlouhé fronty.

"Dneska opět poslední?" Stoupne si za mě Valerie s úsměvem na rtech. Pousměju se a přikývnu.
Ani jeden z nás nic neříká. Narozdíl od včerejšího rozhovoru s ní se mi dneska nechce moc mluvit. V hlavě si přehrávám scénu, kterou jsem před několika okamžiky zažil. Jak moc bolestivá slova mi řekl přímo do obličeje. Byl by schopný zmanipulovat svého otce, aby propustil moji mámu? Může být někdo tak špatný člověk?
V jídelně se rozhlédnu a opět si není pomalu kam sednout. Posadím se k nějakým holkám z mladších ročníků a Valerie naproti mně. Konečně dneska najdeme společnou řeč. Nakloní se na bok, aby si spravila svetr, který má na sobě a mně se naskytne pohled na pár stolů za ni. Divný pocit toho, že mě někdo sleduje se potvrdí, když se moje ledově modré oči setkají se smaragdově zelenými. Na tváři mu hraje nepřátelský úsměv, jako kdyby si mě chtěl teď podat ještě víc. Nejsem žádný génius, ale myslím, že jsem si dnešním rozhovorem moc nepomohl. Podle mě se jinak ani tvářit neumí. Zakroutím nad ním hlavu taky aby to viděl. Střelí po mně hnusným pohledem a já se znovu naplno začnu věnovat mojí společnosti.
Rozloučím se s Valerií a vstanu, odnesu tác.

"Počkej, jdu taky na metro," doběhne mě znovu. Donutí mě se to pousmát a nijak se její společnosti nebráním. Ba naopak si myslím, že mi s ní je docela fajn. Celou cestu, kdy jdeme pomalým krokem na metro se usmívám a poslouchám vše, co mi řekne. Mluví o rodině, kamarádech, psovi, kočce, dostane se až k matice a ke školce. Rád ji poslouchám, její hlas se tak krásně poslouchá.

"Ty mě vůbec neposloucháš, Kájo," že srandy mě bouchne do ramene a probere mě tím z mého zamyšlení. Je pravda, že posledních pár vět jsem nad ní spíš přemýšlel než ji poslouchal.

"Poslouchám," řeknu na moji obranu a pořád se tak pofidérně usmívám.
Zdá se, že se rozhodla mi věřit a dál pokračuje ve svém monologu. Poslouchám teď každé její slovo.

"Ahoj," rozloučím se s ní mile, když utíká do otevřených dveří metra, aby to stihla. Zamává mi a já jí to opětuji.
Nasadím si sluchátka a nastoupím do metra, které jede mým směrem. V uších mi hraje pomalá písnička. Zdá se mi, že zahlédnu toho drzého kluka v metru, ale naštěstí se mi to vážně jen zdá a on tam nestojí. Takový člověk přece nebude jezdit metrem. Tipoval bych ho tak na nový Mercedes, kterým jezdí každé ráno do školy, dokonce je možné, že má i osobního řidiče.