ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

8. - METRO

Druhého dne ráno se musím pochválit. Stíhám úplně krásně. Obuji si boty a vyjdu ven, a protože svítí sluníčko, rozhodnu se jít pěšky delší trasu než obvykle a na dopravu nastoupit až později.
Musím pořád myslet na Martina. Je jako můj kamarád, ale zároveň se občas chová jako můj mladší otravný bratr, kterého bych nejraději zbil, ale nemůžu si to dovolit, protože by měla mamka kecy.
Dobře, pravdou je, že bych ho asi nepřepral.
Na moje tělo začnou pomalu dopadat kapky deště.

"To ne," vydechnu pro sebe. Jsem tak v polovině cesty mezi dvěma zastávkami. Začnu zrychlovat, až nakonec utíkám, jenomže to je mi k ničemu, protože venku už je průtrž deště. Podívám se na oblohu, na které se ještě před chvílí pyšnilo sluníčko. Jeden velký černý mrak překryl část nebe.
Do školy přijdu zmoklý od hlavy až k patě. V zrcadle se snažím si trochu upravit mokré vlasy.

"Jsi chytil déšť? To je ale blbý den, co?" objeví se vedle mě Valerie.
Ne, šel jsem se sprchovat a zapomněl jsem na oblečení.

"Hm, asi," odpovím jednoduše.

"Nechtěl bys dneska něco podniknout?"

Otočím se na ni a rozmýšlím se co řeknu. Nakonec za mě vypadne prosté: "Jo."
U skříněk se začnou hromadit lidé a já už bych nejraději šel do třídy, ale když se pokusím odejít, Valerie mě chytne za ruku.

"Počkej," chytne mě za ruku a otočí zpět na ni, "kam tak spěcháš?"

"Končím ve čtyři, potkáme se před školou?" řekne a já přikývnu. Konečně mě pustí a já rychlostí blesku zmizím v davu.
Věci si položím na lavici a podívám se na rozvrh. Skvělý, nejen že máme první hodinu matematiku, ale i končíme ve tři, což znamená, že na ni budu muset čekat hodinu ve škole.
Otráveně si povzdechnu. V tento moment do třídy vejde Tomáš.

"Co je? Špatnej den?" se smíchem si sedne vedle mě. Běžte s tím špatným dnem už oba dva někam.
Jen zakroutím hlavou na nesouhlas.
Do třídy přijde učitel a všichni se jako na povel postaví.

"Sednout," řekne přísně, "a hned si rozdejte papíry!"

Vyděšeně se podívám na Tomáše, ale ten je naprosto v klidu.

"Co? My píšeme?" zeptám se ho.

"Ano, pane Kovář," ozve se učitel, "my píšeme."

"A na co?" zašeptám k Tomášovi, aby to učitel neslyšel.

"Včera to říkal, rovnice s faktoriály," zasměje se, ale mně do smíchu moc není.

"A proč jsi mi to nenapsal?!" vyšiluji, protože tohle není téma, které bych ovládal levou zadní.

"Nečerti se. Mohlo ti to dojít, bereme to už docela dlouho," řekne a začne se věnovat zadání prověrky.
Koukám na to, ale nemůžu si vybavit nic, co jsme s tím dělali nebo jak jsme to počítali. Zkouším se nenápadně dívat k Tomášovi, ale toho asi naštvalo, jak jsem po něm vyjel, protože záměrně posouvá svůj loket tak, abych od něj nemohl opsat ani číslo.
Uběhlo několik minut a můj papír je stále prázdný.

"Máte tu nějaké prázdno, nemyslíte?" zastaví se učitel u mé písemky. Hodím rameny. Nemám náladu na to se s ním vybavovat. Učitel nafoukaně odejde a já začnu litovat, že jsem mu nepodrazil nohy.
Odevzdám téměř prázdný papír a naštvaně si sednu zpět na svoje místo. Měl jsem se podívat aspoň na jeden příklad včera odpoledne, jak jsem plánoval. Co jsem vůbec dělal?