ʙᴏss' sᴏɴ // ᴍᴀᴠʏ

20. - NÁSLEDKY

Sedím na nádraží už asi dvě hodiny. Nemám co dělat. Jsou to přibližně čtyři hodiny, co jsem nechal Martina napospas Honzovi.
Na uších mám sluchátka a nohou podupávám v rytmu hudby.
Šel jsem se projít po Pardubicích, ale docela to tady znám, jelikož kousek od Pardubic bydlí moje rodina. Zašel jsem si pro kafe, najíst se a potom zase na nádraží.
Instagram projetý z vrchu i odspodu.
Znuděně se opřu o opěradlo lavičky a už po několikáté během pěti minut se podívám na hodinky. V hlavě si přepočítám, jak dlouho tady budu muset ještě čekat.

"5, 10, 15, 20, 25," šeptám si pro sebe číslice.
Zkontroluji odjezd vlaku na odjezdové tabuli. Nástupiště tři a žádné zpoždění. Vím, že Martin vždycky chodí na poslední chvíli, takže mě nijak nevzrušuje, že tu stále není.
Zvednu se a jdu na nástupiště. Napíšu radši Martinovi, aby potom nezmatkoval.

JÁ: NÁSTUPIŠTĚ 3, ČEKÁM TAM

Posadím se na lavičku, která tam je a koukám se na budovu hlavního nádraží. Martin mě nechává samozřejmě bez odpovědi.
Smutně si povzdechnu a začnu si prohlížet staré konverzace.
Za chvíli se se smíchem na tváři dostaví Martin i s Honzou. Oba dva se hrozně smějí a já si přeji právě teď být chameleon. Chci splynout s pozadím.
Martin ke mně stojí zády a ten jeho Honza mě nezná, takže si rychle nasadím sluchátka, dělám, že jsem na telefonu a tvářím se, že tam nejsou.
Vlak přijede na čas a Martin začne zmatkovat, že tam nejsem, čehož si všimnu až mi vyskočí na telefonu, že mi volá.

"Potřebuješ něco?" Vstanu a jdu k nim.

"Myslel jsem, že tu nejsi!" Sjede mě hned. Taky jsi mi chyběl, navíc já nejsem ten, co chodí na poslední chvíli.

"Tohle je Honza. Honzo, tohle je Karel, můj kamarád ze školy," představí nás. Obvykle bych byl první, co by zdvořile natáhl ruku, ale tentokrát si dávám načas, aby on byl první.
Kamarád ze školy?
Martin se s ním obejme a potom oba nastoupíme do vlaku.
Nečekám na nic a znovu si dám sluchátka, abych ho nemusel poslouchat. Začne mi hrát pomalá písnička. Opřu si hlavu o okýnko a sleduji krajinu, která nás míjí.
Bolestně zavřu oči a přemýšlím nade mnou a Martinem. On je radostí bez sebe... Díky mně. Jiskřičky radosti v jeho očích jsou pro mě nejkrásnější odměnou a drží mě při myšlence, že to stálo za to.

Na hlavním nádraží v Praze beze slova vystoupím a jdu na metro.
Blonďák za mnou chodí jak ocásek. Když metro zastaví na zastávce, která je nejblíž jeho domu, prudce mě za ruku vytáhne ven z metra.

"Co děláš?!" Rozhořčeně se do něj pustím.
On nic neříká a táhne mě ven.

"Řekl jsem rodičům, že budu hned zpět! Už tak jdu dost pozdě!" Braním se, ale co já oproti němu zmůžu. Je silnější než já.

"Pusť mě!" Silně trhnu rukou. Otočím Martina o sto osmdesát stupňů a uvolním se z jeho sevření.
Podívá se na mě jako štěně a jako kdyby byl teď v tom nejzranitelnějším momentě.
Nebývá člověk nejzranitelnější v době, kdy je zamilovaný?
Povzdechnu si a jdu dobrovolně za ním. Venku už je téměř tma a my jdeme tam blízko sobě, že se naše ruce skoro dotýkají. Nenápadně se jedním prstem dotknu jeho ruky.
On s ní cukne a ruce schová do kapes.
Udělám to samé a věnuji se pohybuje mých nohou.

On odemkne jejich velký dům a pustí mě první. Vejdu, stoupnu si za dveře vedle botníku a čekám na něj.

"Co se děje, Karle?" Zeptá se hned v chodbě.

"Jak to šlo s Honzou?" Snažím se změnit téma řeči.

"Za celou cestu jsi měl sluchátka a nepromluvil se mnou ani slovo. Kdyby tě to zajímalo, zeptáš se," řekne a má naprostou pravdu.

"Ptám se."

Protočí očima. "Už dávno by ses zeptal, kdybys chtěl vědět, jak jsme se měli."

Jen stojím a koukám na něj. Čekám, jestli mi odpoví, ale nevypadá na to ani v nejmenším.

"Karle! Mluv se mnou!"

"Fajn, jestli se mnou nehodláš komunikovat, tak to se omlouvám, že jsem tě vytáhl z metra o několik zastávek dřív, ale můžeš se zase sbalit a vypadnout." Obejde mě a ramenem do mě narazí. Zakolísám, ale ústrojím to.
Jeho postava zmizí v obýváku. Já za několik minut přijdu za ním se sklopenou hlavou.
Rozhodl jsem se se na to prostě vykašlat a říct mu to. Co můžu ztratit? Nic... O něj jsem už prakticky přišel.

"To, co mě trápí jsi ty," zašeptám a on zvedne hlavu od telefonu.

"Co?"

Sednu si na gauč, protože on je na křesle.

"Kde je tvůj táta?" zeptám se, když si uvědomím, že tu byl, když jsem se pro Martina stavoval a teď tu není. A vážně nestojím o to, aby mě slyšel.

"Psal mi, že musí něco zařídit... V práci," zaváhá, než to dořekne. Zamračím se trochu.

"Taky tam tráví dost času, co?" řeknu v nevinnými úmysly, bohužel se toho Martin chytí.

"Co ti je do toho?! Stará se o mě? Stará! Tak to neřeš pořád!"

"Promiň, jen kdybys tu nechtěl být věčně sám, můžeš mi zavolat." Pousměju se na něj.

"Jak věčně sám?! Nejsem tu věčně sám! Můj táta se o mě stará ukázkově!"

"Dobře, promiň."
Vybaví se mi, jak hrubě se k němu tolikrát choval, jakou kontrolu nad ním má. Proč ho ale pořád takhle brání? Bojí se, že ztratí i druhého rodiče?

"Co máš se mnou za problém?!" Hrubě se vrátí ke mně.

"Bylo to pro mě tak těžký dneska," zašeptám.
On na mě jen nechápavě kouká.

"Vidět tě šťastného s někým jiným. Dneska jsem pochopil, že já nejsem ten, o kterého ty máš zájem, i když už o tom tak dlouho sním a přemýšlím. Martine, tenkrát sis ze mě možná srandu udělal, ale já si ji nedělal už ani tehdy. Zamiloval jsem se do tebe a snažím se dělat první poslední, abys to už konečně pochopil, ale ty to buď nevnímáš nebo záměrně ignoruješ, to nevím. Víš jak těžký pro mě bylo tě odevzdat dneska Honzovi?" Koukám na něj a slzy mám na krajíčku.

"Odevzdat?! Jsem snad nějaká věc?!" Naštvaně rozhodí rukama a já protočím očima.

"Vážně je tohle to jediné, co jsi z toho všeho pochytil?" Zklamaně se na něj podívám.
Vstanu a jdu se obout. Odejdu a bouchnu za sebou dveřmi.
Slyším, že za mnou ještě něco křičí, ale v tuhle chvíli je mi to jedno.