Tajemné Lži

29.kapitola-Konečně pravda

,,Říkám vám, že jsem tohle vážně slyšel!" zaúpěl již zoufale Harry.
Seděl společně s Ronem a Hermionou v pokoji číslo osm set osmdesát osm. Ve společenské místnosti bylo momentálně mnoho studentů.
,,Je to absurdní Harry. Remus NEMŮŽE být Smrtijed," namítla již poněkolikáté Hermiona.
,,Jo? Tak mi řekni důvody, proč by jím být nemohl?" přidal se na Harryho stranu Ron.
,,No... Takže zaprvé, kdyby byl Smrtijedem, byl by na temné straně už odjakživa a Harry by tu již s náma nebyl. Zadruhé to, co jsem právě před chvílí řekla přiznávám, že byla pěkná hloupost. Zatřetí si myslím, že Remus je příliš hodný na to, než aby byl Smrtijedem. Ta představa je prostě nereálná. Za čtvrté Remus jím být prostě nemůže. Hotovo a tečka."
,,To byly hodně inteligentní důvody, proč Remus není Smrtijedem," odfrkl si pobaveně Ron.
,,Chápu, že je to prostě nereálný. Já sám tomu taky nemůžu uvěřit, ale, co měl ksakru znamenat ten dnešní incident?"
,,To já nevím. Ale jestli je v Bradavicích doopravdy Smrtijed, tak... Počkat!"
Hermiona náhle vyskočila na nohy, přešla k oknu a rozhlédla se po okolí Bradavických pozemků.
,,Černá magie NEMŮŽE projít přes Bradavické štíty," řekla nakonec zamyšleně otočená zády k nim.
,,Tak teď jsem ještě zmatenější," ozval se Harry.
,,To mi povídej," zamumlal si zrzek pod nosem. ,,Takže jsi slyšel za dveřmi mluvit Remuse s Voldemortem. Remus je tedy asi Smrtijedem. Jenže Smrtijed nemůže překročit Bradavické štíty. Kdo je tedy skutečně Remus?"
,,Třeba to nebyl Remus, ale někdo, kdo se za něj vydával. Je přeci po úplňku a Remus může odpočívat ve svých komnatách, mezitím, co nějaký Smrtijed či Nesmrtijed plánuje něco s Voldemortem," řekla tentokrát nim otočená a zamyšleně pohlédla Harymu do očí. ,,Pokud se v Bradavicích skutečně nachází Smrtijed, měli bychom ihned profesora Brumbála informovat. Nemůžeme nic riskovat. Nikdy bych si neodpustila, kdyby jsme my jediní věděli, že se v Bradavicích nachází Smrtijed, který by nakonec rozpoutal hotovou válku. Harry, on tě může na rozkaz Voldemorta zabít!"
,,Ne, to nemůže. My se musíme zabít navzájem," pronesl Harry s úšklebkem.
,,Harry, ty tyhle informace čerpáš z věštby, jenže ten Smrtijed a ani dokonce i Voldemort neznají obsah té věštby."
,,Hermiono, nevíme, jestli ten nějaký Smrtijed tu doopravdy je. Jak už jsi říkala, je nemožný, aby černá magie prošla Bradavickými štíty," namítl Harry.
,,Jenže Remus se může vydávat za bílou magii a díky tomu by prošel těmi štíty, ne?" ozval se Ron.
Hermiona se nemilosrdně zašklebila.
,,Ty štíty nejsou ledabylé. Jsou silnější než sto Brumbálů dohromady. Je nikdy neoklameš."
,,Jseš si tím vážně jistá?" zpochybnil její úsudek Harry. ,,Třeba se na stranu zla přidal až teď nedávno."
Neměl sebemenší chuť jít opět za Brumbálem a obtěžovat ho s dalšími hloupostmi.
,,Nejdřív si to musíme ověřit a až si tím budeme stoprocentně jistí, ihned Brumbála informujeme. Nebudeme v Bradavicích vyvolávat falešný poplach. Navíc si myslím, že ten dotyčný za těmi dveřmi něco s Voldemortem plánuje, ale určitě to nebude ze dne na den," konstatoval Harry.
,,Tak dobrá," rezignovala nakonec nepříliš šťastně Hermiona. ,,Nezapomeňte, že nás dneska ještě čeká Astronomie."
,,Kdy, kde, proč a s kým?" zaúpěl Ron nešťastně.
,,V sedm, na Astronomické věži, protože je to povinný a se Zmijozelem, stačí?"
,,Mám nápad!" pronesl Harry náhle a poté mávl hůlkou. ,,Amet!"
Místnost náhle zavalila tma a kolem nich začaly poletovat světýlka různých barev.
,,Musicorum!"
Odkudsi se ozvala melodie jedné velmi známé písničky.
,,Panečku," začal poskakovat Ron do rytmu.
,,Když slunce pálí z lodí letí jako šíp,
její vlasy - svatozář a nikam nejde odejít," zazpíval Harry a též se přidal k Ronovo směšnému poskakování.
,,Když slunce pálí v lodi jedinej je stín,
jeho oči moje tvář a nic už nebylo jak dřív."
Hermionin melodický dívčí hlas skvěle pasoval k tomu Harrymu.
,,Byla to láska a byla krásná,
bouře tíhy rozpoutáš, tím co zakázaný máš."
Přišel refrén a tentokrát se k nim přidal i Ron. Sice falešně, ale na radosti to neubralo. Nu což, svět se přeci nezblázní.
,,Byla to láska a byla krásná,
jen se nám vytratila dřív,
než my dva poznali se líp.
Byla to láska a byla krásná,
tak jako voda uniká a jizva po ní veliká."
,,Merline moje hlasivky!" chechtal se Ron po skončení písně a nakonec sebou plácl na gauč.
,,Tancujete strašně," ozvala se dívka se smíchem. ,,KLUCI!" vyhrkla náhle, jako by snad spatřila samotného Voldemorta.
,,Co se děje?"
,,Něco mi dlužíte za ten let nad Zapovězeným lesem," usmála se škodolibě. ,,Chci, abyste uspořádali koncert na Bradavických pozemcích!"
Nato jim spadla čelist až na zem.
,,To si děláš-"
,,Říkali jste, že si můžu přát cokoliv," založila si ruce na hrudi.
,,Já tě zabiju," složil Harry hlavu do klína.
,,Takže?"
,,Co jinýho nám zbývá," vydechl Harry zmučeně, nacož Hermiona zapištěla radostí.
,,NEE!" zaúpěl Ron.
Zbytek dne strávili v dědičné místnosti. Smáli se, četli si, učili se. A pokud je někdo hledal, zřejmě měl smůlu.
,,Už bychom pomalu měli zamířit na Astronomickou věž."
S pokrčením ramen se nakonec vydali na hodinu. Jako vždy na zemi leželi pohodlně vyhřáté polštáře. Pár studentů tu již posedávalo. Dokonce i profesorka Sinistrová tu již s úsměvem postávala.
,,Dobrý večer paní profesorko."
,,Ach, dobrý večer slečno Grangerová, pane Pottere a pane Weasley," usmála se přívětivě profesorka.
,,Dobrý," zamumlali jednohlasně chlapci.
Jejich pozdrav zněl spíše otráveně, než šťastně.
,,Posaďte se prosím kam chcete," řekla profesorka a poukázala na několik volných míst.
Pár Zmijozelů posedávalo spíše v zadní části učebny. Harry, Ron a Hermiona se posadili přímo k zábradlí, které dělilo bezpečnou část od té smrtelné. Harry obdivoval měsíční svit.
,,Tak... Jsme tu všichni?"
Nikdo neodpověděl...
,,Dobrá. Vítám vás v dalším školním roce v Bradavicích. V dnešní hodině budeme opakovat názvy a vlastnosti souhvězdí, planet a hvězd naší galaxie. Tento rok se naše hodiny budou konat vždy v jinou určitou dobu. Především bude záležet na polohách planet. Přesný čas budete mít vždy ve vaší společenské místnosti na nástěnce. Vaši prefekti by to měli obzvláště zařídit," řekla profesorka a významným pohledem mrkla na Hermionu. ,,Vezměte si tedy prosím pergamen. Dnešní hodina bude spíše otravnější, za což se vám předem omlouvám. Ale nezapomínejte! Opakování je matka moudrosti. Poprosím vás tedy, abyste mi na pergamen vypsali vaše veškeré znalosti o různých souhvězdí, planetách a hvězd, na které si jen dokážete vzpomenout. Před každé to těleso mi napište název a zajímavosti. Tak se tedy pusťte do práce! Práce je na celou hodinu."
A tak začal Harry vypisovat na onen pergamen vše, na co si dokázal pouze vzpomenout. Popravdě, moc toho nebylo. Občas nenápadně pohlédl k Hermioně či se střetl s Ronovým otráveným pohledem.
,,Konec! Pane Malfoy, vyberte prosím všechny pergameny a položte mi je sem na stůl."
Okamžitě se za jeho zády ozvalo Malfoyovo pohrdavé odfrknutí.
,,Hah, doma nemusí hnout ani prstem a když má posbírat pergameny, tak se může přetrhnout!" sykl naštvaně Ron.
,,Neřeš ho," šeptla Hermiona.
Malfoy k nim úlisným krokem došel a nastavil ruku. Harry mu do ní neohrabaně strčil svojí práci a chystal se zvednout ze země.
,,Na, nezapomeň všem povyprávět, jakou jsi dnes odvedl práci," ušklíbl se Ron.
,,Drž hubu, nemám na tebe náladu," odsekl Malfoy.
Hermiona mu opatrně podala své vypracované pergameny.
,,Kdepak máš Parkinsonovou?" provokoval ho stále Ron.
,,Ronalde, nech toho," sykla dívka.
Malfoy strnul.
,,Do toho ti nic není," odsekl nakonec.
,,Určitě jí odvezly do Azkabanu."
,,To stačí, jdeme," řekla Hermiona a prudce vstala.
Malfoy se alespoň mezitím kamsi vypařil.
,,Pane Pottere a spol!" zastavil je náhle hlas profesorky.
,,Ano?"
,,Profesor Snape mi dnes sdělil, že se máte v osm hodin dostavit na svůj trest před kabinet pana Filche. Měli byste tam zajít ihned."
,,Dobrá, děkujeme," usmála se vděčně Hermiona, jako by jim snad právě sdělila tu nejúžasnější novinu.
,,Tak zaklepejte někdo," ozval se Harry, jakmile všichni tři postávali u plesnivých dveří.
,,Já ne," vyhrkl hbitě Ron.
,,Srabové," odfrkla si Hermiona a silně zaklepala na dřevěné dveře, které se ihned otevřely.
Pohled na Filche Harrymu jistě pro dnešní večer zajistil krásné sny.
,,Původně jsem plánoval výlet do Zapovězenýho lesa, ale to profesor Snape ihned zamítl. Půjdete směrem k ředitelně vyčistit chodbu, kde Protiva před malou chvílí nadělal bordel. Kýble s vodou, koštětem a hadrem máte už u ředitelny připravený. A teď mi dejte hůlky," řekl a nastavil svou nepříliš čistou ruku.
Zamračeně mu vydali své hůlky.
,,Pane, mohli bychom si prosím u vás odložit své věci?" poprosila ho slušně Hermiona.
,,Copak jsem snad nějaký skladiště? Padejte k ředitelně! Za dvě hodiny vás zkontroluju a běda vám jestli to nebudete mít hotový."
Dveře se zabouchly a Harry si musel nevěřícně odfrknout.
,,Se nedivím, že má jen tu svojí zablešnou kočku."
Zamířili tedy k ředitelně.
Ach ne... Tohle snad nedokáží ani vyčistit do konce školního roku!
,,Merline," zaúpěl zoufale Ron.
,,Jde se do práce," rozkázala Hermiona a zamířila k jednomu kbelíku s vodou.
,,Hele, Harry? Nemohl bys trošku využít té své dědičné síly?" zašeptal prosebně Ron směrem k Harrymu.
,,No..."
,,Ne, tenhle trest si zasloužíme. Nebylo by to fér," nesouhlasila rázem Hermiona.
,,Život není fér," namítl Ron rameny.
,,Teď už mluvíš jako Snape," uchechtl se Harry.
,,Nee! Nic proti, ale k němu mně prosím nepřirovnávej. Nemůžu za to, že jsem už od tebe tu nemoc chytl!"
,,Jakou nemoc zas?"
,,Snapeovskou," chechtal se zrzek.
Harry přeběhl ke kbelíku s vodou, namočil v něm nepříliš čistý hadr a hbitě jím mrštil po Ronovi.
Přímý zásah do obličeje!
,,HEJ! Jak koukám, vůbec se s ní nelečíš. Víš, čím se projevuje poslední fáze? Většinou je to arogance, náhlý změny nálady a-"
,,Rone to už stačí," skočila mu dívka do řeči.
,,No tak to prr, ještě jsem neskončil. To nejdůležitější je, že se ti začnou mastit vlasy!"
Harry tentokrát vzal celý kbelík s vodou a vylil ho na Rona.
,,DĚLÁŠ SI SRANDU?!"
Tentokrát se Harry a Hermiona rozesmáli na celé kolo, až se popadali za břicho.
,,ODPLATA!" zakřičel Ron a náhle Harryho a Hermionu zavalila studená voda.
,,RONALDE WEASLEY!"
,,Hermiono! T-to mělo být na Harryho!" vyhrkl zděšeně Ron.
,,Zabiju tě," procedila skrze zaťaté zuby.
,,Byl bych tě usušil, ale nemám hůlku, promiň."
,,Jdeme uklidit tu hloupou chodbu," rozhodla nakonec s povzdechem a Harry s Ronem raději jen mlčky přikývli.
Voda se automaticky dolévala sama a tak jen zmučeně vydrhli chodbu od podlahy až ke stropu, dokud se neleskla. Filch skutečně přišel o dvě hodiny později. Vydal jim své hůlky a než stačil odejít, opovržlivě si je přeměřil.
,,Tak a teď musím za Snapem," povzdechl si Harry a rázem se mu rozbušilo srdce nervozitou.
,,Počkej, ještě se musíš osušit," zastavila ho Hermiona, která ihned mávla hůlkou a rázem
byl Harry suchý.
Pohledem jí poděkoval.
,,Přestaň, vždyť sněžíš," pousmála se.
,,Třeseš se, jak kdybys měl jít na popravu."
,,No, já si myslím, že mezitím až tak velký rozdíl není," ušklíbl se. ,,Nejdu tam. Prostě to odložím na jindy," rozhodl náhle a nervózně začal lehce na místě poskakovat.
,,Tomu se nevyhneš. Uvědom si, že profesor Snape je tvůj otec. Je to tvoje rodina. Tak pro to přeci něco udělej. Sbliž se s ním. On už to ví, takže z něj prosím nedělej hlupáka," radila mu Hermiona.
,,Musím bohužel přiznat, že má Hermiona pravdu. Je to tvůj poslední příbuzný," přidal se také Ron.
,,Ale, co mu mám říct? "Ahoj tati!"? To je fakt pěkná pitomost."
,,Ono to půjde samo. Prostě si spolu v klidu promluvíte. Buď upřímný a raději mu furt vykej, dokud ti on sám nedovolí mu tykat, dobrě?"
,,Achjo, zabij mě," zaúpěl již zoufale.
,,To je Voldem-" pokusil se Ron o vtip, jenže Hermiona ho stačila umlčet pohlavkem.
,,Prostě běž," popostrkávala Harryho dopředu.
,,Budem na tebe čekat i kdyby to mělo být až do jedný ráno," dodal Ron.
Harry nakonec zamířil na opačným směrem chodby než jeho přátelé. Směr sklepení a poté zřejmě směr kabinet Severuse Snapea.
Jenže, co když Snape nebude ve svém kabinetě?
Harry raději tuto myšlenku ihned zahnal zpět do jakéhosi pomyslného koutu ve své mysli.
On tam bude.
Cesta mu přišla nekonečně dlouhá. Chvílemi, jako by zapomněl, co je to chůze a proto se zastavil. Občas také zapomněl na to, jak se vlastně dýchá. Co to je řeč a polykání. K čemu slouží ruce? Takové hloupé otázky mu stále vrtaly hlavou, ale nakonec přeci jen došel ke dveřím Snapeova kabinetu.
Jak se klepe?
Harry se zhluboka nadechl a nosem prudce vydechl.
Teď se vše změní.
Neplánovaně až příliš silně zaklepal. Nic. Neslyšel dokonce ani pouhé kroky či otrávené odfrknutí. Zkusil to znovu, tentokrát mnohem silněji. Nic. Naposledy natáhl ruku vpřed, aby znovu zaklepal jenže-
,,Uvědomujete si, že je již pozdní večer a-"
Dveře se prudce otevřely a Harry musel rychle uskočit stranou.
,,Pottere?" zeptal se Snape udiveně.
Harrymu náhle vyschlo v krku, jako by ztratil hlas.
,,Co tu děláte?"
Mlčel...
,,Je mi líto, ale budu vám muset odebrat body za vycházení ven po stanovené večerce."
,,Byl jsem na tom školním trestu," vyhrkl spěšně.
Snape pozvedl tázavě obočí.
,,A proto jste mě přišel otravovat s tím, že jste se dostavil na školní trest? Budu vám muset sdělit, že mě to bohužel-"
,,Ne," skočil mu Harry troufale do řeči.
Ale jako by opět ztratil hlas.
U Merlina! Vždyť právě stojí před svým pravým otcem!
,,Potřebuju si s vámi nutně promluvit."
,,Dnes nemohu. V mé laboratoři se mi právě vaří lektvar, což mi připomíná, že bych ho měl hlídat," řekl Snape a hbitě se otočil.
Chtěl za sebou zavřít dveře, jenže Harry je svou nohou zadržel.
,,Prosím, je to důležité. Opravdu."
Aby mu Snape stoprocentně důvěřoval, pohlédl mu zpříma do očí. Do těch temně, avšak méně nenávistných očí.
,,Počkejte v mém kabinetu," promluvil nakonec nepříliš šťastně. ,,Za mnou," zavelel a prudce se otočil.
Harry ho ihned následoval. Dveře se za ním automaticky zavřely. Snape došel na druhý konec místnosti, kde nakonec svou hůlkou poklepal na určitá místa kamenné zdi. Před ním se zjevily temně černé obsidiánové dveře.
,,Přijdu za vámi přesně za pět minut."
,,Ano pane," přikývl Harry a opatrně se posadil.
Rozhlédl se po místnosti, jako kdyby tu mohlo být cosi k vidění, i když to tu bylo úplně stejné.
Pět minut trvalo jako posledních pět let jeho života. Ale přeci jen přesně co uběhla čtvrtá minuta do místnosti vplul jeho otec.
Dveře mávnutím hůlkou zavřel a posadil se naproti Harrymu.
,,Tak mi tedy sdělte, oč tu běží."
Teď se vše změní. Teď. Jenže, jak srozumitelně sformulovat onu stupidní větu, která zřejmě ovlivní jeho život?
Harry opatrně pohlédl Snapeovi do očí.
Ne, nemohl. Prostě nemohl.
,,Povídejte," pobídl ho znovu Snape.
Harrymu tato situace ihned připomněla první úkol z jeho rituálu.
,,Já-já..."
Vše se změní. Jistě k lepšímu. Teď!
,,Ano?"
,,T-tati...?"
A bylo to. Na tento okamžik Harry jen tak nezapomene. Především ne na Snapeův výraz. Doslova se mu zastavilo srdce, přestalo bít. Přestal dýchat, zatajil se mu dech a netrpělivě vyčkával na jeho reakci, která nepřicházela.
Nevěděl, co si má o tom myslet.
Snape ho jistě nenávidí. Nestojí o něj. Vše je v naprostém pytli.
Vstal, rozhodl se utéct. Jednoduše na vše zapomene a bude dělat, jako by se nic-
,,Stůj," ozval se náhle ledový hlas.
Harry strnule stál zády k němu. Ty dveře byly jeho poslední záchranou. Mohl přeci utéct. Ale i přesto tam jen tak stál...
Uslyšel za svými zády hluboký nádech a prudký výdech.
,,Otoč se ke mně."
Ne... To přeci nemůže.
,,Prosím."
Ksakru, proč je vše náhle tak složité!
Harry se pomalu na špičkách otočil, ale Snapeovi do očí nepohlédl. Jeho odvaha byla ta tam. Srdce mu opět přestalo bít.
Opravdu tu právě před ním sedí Snape? Ten Snape, který ho ty celé roky nenáviděl? Ten Snape, který při každé příležitosti shazoval jeho osobnost? Ten Snape, který nikdy nedával najevo své city?
,,Jak jsi to zjistil?"
Harry strnul. Příčilo se mu jeho tykání.
,,Totiž... Profesor Brumbál-"
Nato Snape prudce vstal. Jeho naštvanou grimasu ozařoval plápolající oheň v krbu. Jen tak naproti sobě mlčky stáli a přesto se každý díval jiným směrem. Harry hleděl směrem ke dveřím.
Je čas utéct.
A tentokrát skutečně utekl...
Jak Nebelvírské...