Tajemné Lži

17.kapitola-Přátelství nade vše

Nepřítomnost ředitele mu zanechala brouka v hlavě. Nutkání zkontrolovat zda je v pořádku ho nakonec přemohlo a nohy ho již nesly do ředitelny. Chrlič mu bez sdělení hesla ustoupil. To musí být špatné znamení. Severus co nejrychleji vystoupal schody, na nic nečekal a dveře otevřel.
,,Albusi!"
Brumbál seděl zhroucený ve svém křesle. Vyčerpaně se pokoušel poukázat směrem k myslánce.
,,S-Severusi. Podej mi prosím můj lektvar," zašeptal sotva slyšitelným hlasem.
Ihned se po něm natáhl. Krátkým pohledem zkontroloval, zda se jedná o správný lektvar. Poté už na nic nečekal a starci lektvar podal. Rozklepaná vrásčitá ruka lektvar sotva udržela. Severus ztratil trpělivost a Brumbálovi pomohl se napít. Poté si sedl do křesla a chvíli ředitele mlčky pozoroval.
Nato Brumbál zkřivil tvář bolestí.
,,T-to je dobré," vykoktal přes zaťaté zuby, jakmile se Severus začal zvedat ze svého místa.
,,To tedy není."
,,Za chvíli bolest ustoupí," namítl.
Nakonec se proti své vlastní vůli posadil zpět. A skutečně, za pár minut už Brumbál unaveně hleděl kamsi z okna ven.
,,Řeknete mi tedy, co se stalo?"
,,Ne, nic  mi není."
,,Nebuďte jak malé pětileté děcko, které se snaží popřít nepořádek ve svém pokoji. Moc dobře vím, že jste opět magicky vyčerpán a já už nadále nestrpím vaše lži o tom, že pouze stárnete."
Brumbál si povzdechl. ,,Už vím po kom je Harry tak neoblomný."
Nato se Severus zarazil. Celý na rozpacích se pokoušel najít ta správná slova, kterými by ředitele a jeho sentimentální pokusy o sblížení s Potterem umlčel.
,,Nepokoušejte se mě obměkčit. Moc dobře víte, že to na mě neplatí. Okamžitě mi řekněte, co se vám stalo nebo-"
,,Nebo co?" skočil mu vyzývavě Brumbál do řeči.
Naštvaně se odmlčel a s hněvem pohlédl starci do očí.
,,Byl bych velice rád, kdybys akceptoval mé soukromí," pokračoval stařec. ,,Jsem rád, že si o mě děláš starosti, ale bohužel. Říct ti to prostě nemohu. A navíc, myslím si, že tyto informace by byly pro Lorda Voldemorta příliš vzácné."
Nato se Severus zamračil. ,,Takže mi už nevěříte? Domníváte se, že má loajálnost náleží Pánovi zla?" ptal se nevěřícně.
,,Ne, Severusi, tak jsem to nemyslel. Já nedůvěřuji tvému nitrozpytu."
,,Moc dobře víte, že nitrozpyt na rozdíl od Pottera ovládám bravurně."
,,Ano, ale i přesto nechci riskovat. Slibuji, že až nastane ta pravá chvíle, vše ti vysvětlím."
,,Zná to vaše tajemství Potter?" zeptal se s dobře skrytou nadějí v hlase.
Ano, Severus by byl plně schopný z něj ono tajemství hravě vypáčit.
,,Ne, nezná," odvětil. ,,Mimochodem, nezajímá tě například, zda Harry něco netuší? Nebo jestli náhodou nepřišel na pravdu?" pohrával si s ním Brumbál.
,,Ne."
,,Dobrá, v tom případě-"
,,Ví to?"
,,Ach, Severusi. Je mi to líto," zatvářil se náhle vážně a o Severuse se začaly pokoušet mdloby.
Ne, to snad ne!
,,Je mi to líto, ale Harry nic netuší," usmál se náhle zářivě.
Severusovi ihned spadl kámen ze srdce, avšak zároveň měl sto chutí onen kámen prudce po řediteli hodit.
,,Takhle si se mnou nezahrávejte," rozčiloval se.
,,Harry se jen vylekal," pokračoval, nedbaje na jeho předešlou poznámku. ,,že se pokouším sblížit nejobávanějšího profesora se studentem z Nebelvíru."
,,Zde máte další důkaz, že mě Potter nenávidí. A tenhle chlapec má prosím přijmout fakt, že jsem jeho..." gestem ruky cosi ve vzduchu naznačil.
Slovo otec se mu protivilo byť jen vyslovit, natož zastávat jeho roli.
,,Nikdy mi doopravdy neřekl, že tě nenávidí."
,,Nelžete," odsekl Severus.
Náhle si Brumbál povzdechl a nad čímsi se hluboce zamyslel. ,,Zajímavé, že Harry říká to samé."
,,Co prosím?"
,,Harry si též myslí, že ho nenávidíš, ale to přeci není pravda, že ne?"
Muž se na vhodnou chvíli odmlčel, dokud se nerozhodl, že si raději svou odpověď nechá pro sebe.
,,Zdá se mi, že jste oba příliš vůči sobě zbytečně zaujatí."
,,Už budu muset jít, za chvíli mi začíná hodina se čtvrtým ročníkem," vymyslel si Severus a zvedl se na odchod.
Už toho měl opravdu dost.
,,Hodně štěstí, buď trpělivý."
Jeho poznámku se rozhodl ignorovat a konečně odešel ze spárů Brumbála a jeho příliš sentimentálních mouder. V komnatách ho velmi netrpělivě očekávala jeho skřítka Sanky. Severus vstoupil do svého kabinetu, poté třikrát poklepal hůlkou na kamennou zeď. Před ním se začaly objevovat tmavě hnědé dveře. Tedy dveře do jeho komnat.
,,Pane!" pozdravila ho nedočkavě Sanky a uklonila se.
,,Kolikrát ti mám ještě říkat, že se mi nemáš klanět," povzdechl si. ,,Zjistila jsi tedy něco?"
Nato skřítka sklopila hlavu. ,,Pane, moc se omlouvám, ale chrlič mě nechtěl pustit dále. Neslyšela jsem vůbec nic. Omlouvám se."
,,Viděl tě někdo?"
,,Ne pane, ale zahlédla jsem pana Pottera."
,,A jak se tvářil?" vyzvídal dále Severus.
,,Nevím jak to popsat, ale vypadal hodně zmateně a zároveň jaksi vyčerpaně. Ještě jednou se omlouvám, zasloužila bych si trest a-"
Severus ji prudkým gestem ruky umlčel. Sanky by nikdy neublížil. Slouží mu už od jeho narození.
,,Víš moc dobře, že já bych ti nikdy neublížil," řekl. ,,A pokud je to tedy vše, měla by ses vrátit zpět do kuchyně."
,,Ano pane," usmála se skřítka a s lupnutím zmizela.
Severus chvílemi uvažoval, zda by nenařídil Sanky sledovat Pottera. Cítil, že ten chlapec něco tuší. Jenomže on bezmezně věřil Brumbálovi, který vše jistě zahrál na výbornou a chlapec tak nic nadále netuší.