Carol&Joy

17

Byla jsem dost překvapená, když mi došlo, že jsem se těšila v pondělí do školy. Asi jsem začínala být nemocná. Pro jednou jsem dokázala dojít v klidu na autobus, tam jsem se potkala s Carol. Hned po mně chtěla, abych jí vyprávěla o mém pátečním rande. Chvíli mě musela přemlouvat, ale nakonec jsem se do toho pustila. Sice jsem jí a našemu páru ten den volala, jenže to byla asi tak nečekaná událost, že to potřebovali slyšet vícekrát, protože tomu nemohli uvěřit. Upřímně já taky ne. Tak jsem jí teda převyprávěla průběh večera a Carol mi věnovala celou svojí pozornost. Na rozdíl od Blair, která poslouchala vždycky jenom na půl ucha a přitom sledovala holuby poletující venku. Cesta nám díky tomu velice rychle utekla a byly jsme hnedka ve škole.

První hodinu měla příhodně naše čtyřka společnou. Ve třídě už bylo pár lidí, ale nikdo z nich nám nevěnoval pozornost. Aspoň jsem měla čas dělat domácí úkol, na který jsem naprosto zapomněla. Carol se na něj vrhla také. Průběžně přicházeli další spolužáci dovnitř, s některými jsme se pozdravili, další nás zase ignorovali. Po několika minutách konečně se sem dostali i Blair a Thomas, jež doběhli na poslední chvíli před zvoněním.

O přestávce když jsem stála u skříněk a vyndávala učebnice, zahlédla jsem černou kštici. Okamžitě jsem poznala, komu patří a dokonce se to vypadalo, že se blíží ke mně. Snažila jsem se tvářit nenápadně a předstírat, že jsem o něm vůbec netušila. Ale i přes to se mi podařilo všimnout, kolik lidí se za ním otáčelo, takže asi byl ve škole tak známý, jak mi tvrdil. Když jsem se konečně rozhodla zavřít skříňku, byl tam už opřený Gigi. Absolutně jsem ho tu nečekala tak rychle, proto jsem zaječela. V mžiku se na nás stočily pohledy všech lidí, co zrovna přebývali na chodbě. Gigi se na mě vyděšeně podíval, ale pak se začal smát. Měl tak krásný úsměv. Tak jsem se začala smát taky.

Chodila jsem se zavázanýma očima.

Omlouvám se za nic-dějící-se kapitolu. Jsem vděčná za vaše hvězdičky a komentáře.