Carol&Joy

23

Když mě vyhodili před domem, tak první co jsem udělala, bylo to, že jsem se rozplácla na postel. Byla jsem v ten moment nadšená a zároveň zmatená. Po chvilce zírání do stropu jsem se rozhodla jít se na všechno vyspat. Naštěstí další den byla sobota, takže jsem vylehávala až do jedenácti, pak už mě mamka hnala pryč. Víkend jsem strávila učením, čtením a mým osobně nejoblíbenějším prokrastinováním. Také jsem dala videohovor s Gigim. Doufala jsem, že by mohl přijet, abych ho představila rodičům, jenže se vymluvil na trénink, avšak mi slíbil, že příště čas mít bude. Kdy bude to jeho příště, to neřekl.

V pondělí jsem do školy dorazila společně s Gigim, byl tak hodný a přišel mi naproti k autobusu. Přivítali jsme se samozřejmě polibkem a cestou jsme se dokonce drželi za ruce. Připadala jsem si trochu jako v pohádce. První hodinu jsme měli každý jinde, a tak jsme se museli rozloučit a já jsem odešla za Blair a Thomasem. Před zvoněním mi konečně docvaklo, co bylo špatně. Carol nebyla ve škole. Poptala jsem se svých kamarádů, ale ani jeden nic nevěděl. Uprostřed hodiny se mi podařilo nenápadně jí napsat zprávu. Když mi mobil zabrněl v kapse, oddechla jsem si úlevou, začínala jsem se bát, že by se mnou nemluvila. Nevědomky jsem zírala na displej několik minut, dokud mi ho učitel nesebral se slovy, že se pro něj mám stavit po vyučování. Když jsem si pro něj došla, tak se mi dostalo několika minutové přednášky o tom, že nemám používat mobilní zařízení ve vyučovacích hodinách, všechno jsem mu odkývala a slíbila, že už to nikdy víckrát neudělám. To určitě.

Před školou na mě čekala Blair, Thomas měl totiž v tuhle dobu trénink naštěstí, takže jsme mohly samy jít na autobusovou zastávku. Chvíli jsme spolu kecaly, dokud mi nejel autobus. Domů jsem šla vycházkovým tempem se sluchátky v uších. Z dálky jsem viděla, že u našeho baráku stojí nějaký člověk. Byla to překvapivě Carol, jak jsem zjistila, když jsem došla blíž. Místo pozdravu na mě vychrlila, že mi potřebuje něco říct. 

Vždy připraven.

Žiji.