Carol&Joy

24

Zaraženě jsem se na ní podívala a mírně se zamračila. Pak jsem jí s povytaženým obočím pokynula, aby pokračovala. Vypadala, že se cítí nepohodlně, a že je velice nervózní. Snažila jsem se koutky povytáhnout do úsměvu, abych jí trochu pomohla, ale spíš to muselo vypadat jako zlomyslný úšklebek. Jelikož jsem sama byla jako na trní, protože jsem se docela obávala, co z Carol vypadne.

„Líbíš se mi," vypustila z pusy.

„Co?" já jsem jen tupě zamrkala a naklonila hlavu na stranu.

„Mám tě ráda," odmlčela se na chvíli, „víc než jako kamarádku."

Nahlas jsem polkla a nenápadně se štípla do ruky, avšak pořád přede mnou Carol stála.

„Mám kluka." Zase se ukázaly moje skvělé komunikační schopnosti.

„Já vím, že chodíš s Gigim, ale měla jsem potřebu ti to říct. Vím, že necítíš to samé ke mně. Chci, aby naše přátelství dál pokračovalo, i když už to nikdy nebude stejné," sklopila oči k zemi.

Já jsem se jenom zmohla na ubohé zírání, nedostávalo se mi slov.

„Promiň, ale už jsem to nedokázala v sobě dusit," ustoupila o krok dozadu.

Když jsem i tak nic neřekla, prohlásila: „Už budu muset jít. Zítra se uvidíme."

„Nemáš se za co omlouvat," zašeptala jsem.

Ještě nějakou dobu jsem zírala na její vzdalující se záda až, když zmizela ve svém domě, dokázala jsem odlepit paty od země. Rychle jsem vběhla do svého pokoje a zabořila hlavu do polštáře. Děkovala jsem všem, kdo vládnou nebesům za to, že dnes rodiče nejsou doma. Oni by totiž pozvali Carol dál, a pak by se mě vyptávali na moc otázek. Mám je moc ráda, ale rodiče jsou rodiče. Vůbec jsem netušila, jak jsem měla reagovat na její vyznání lásky. Nemělo cenu říkat, že jsem to nečekala, protože jsem to nečekala. Sedla jsem si na postel, objala svého plyšáka a zírala do stěny. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem si zpětně přehrávala situaci. Byla jsem zmatená.

Někdy jsou nečekané věci nejlepší.

Jsem vděčná za vaše ohlasy.