Delectatio morosa...

Očekávání...

Znáte to, již nějaký ten čas se na něco strašně moc těšíte. Něco očekáváte...

Je zajímavé jak čas strašně rychle letí. Zima prakticky za námi, jaro co by kamenem dohodil. A já od začátku jara něco očekávám... Ptáte se co? Ach ano, moje maličkost má v březnu narozeniny. Říkáte si, no co narozeniny. Ale pro mě jsou přelomové... Jo bude mi dvacet! Sladkých dvacet...  i když vypadám pomalu na třicet xD. 

Těmito narozeninami zahazuji prakticky veškerou svou dětskost. A toho se docela dost bojím. Jo pořád budu to střeštidlo, ta neřízená střela, ale už nebude ospravedlnění je mi ještě "náct"! Ne již mi bude "cet". Ztrácím výmluvu toho, jak jsem ještě mladá. Ztrácím čas dětství, čas dementních nápadů a chyb. Nyní ty chyby budou jen horší a horší, co víc už budu opravdu dospělá. A ano bojím se toho. Otevírají se mi nové dveře, já je však chci stále zavřené. Teď už chyby budou mít větší váhu a čas tak utíká...

Očekávám ty sliby, které byli vyřčeny. To jak jdou předsudky dík věkovým rozdílům pryč. Přece jen když vám je dvacet, už se věkový rozdíl bere trochu jinak. Tudíž vám zase tak nepřipadne když řeknete, že chodíte s třicátníkem. Děsím se, bojím se, očekávám těch slibů na oslavení mích dvacetin.

Muži, kamarádi/ky, rodiče, prarodiče.... a od koho to blahopřání či oslavu čekám? Od všech předešle zmíněných, ovšem to upřímné jen od pár lidí, do kterých by to nikdo neřekl. Nemusí mi nic dát, oni se prostě jen podívají, popřejí, obejmou a mě to bude stačit. Třeba takovej Kostka, tak tomu jsem jednou řekla, že neslavím svátek v září ale v srpnu. A ten si to pamatuje, dokonce po cestě z Ponětovic do Šlapanic vždy natrhá kytičku a dá mi ji se slovy: ,, Já vím že to není nic, ale tobě ty luční udělaj stejně největší radost." A víte co, má pravdu!

Ne, opravdu nečekám vele-dary, mě stačí jen ty luční kytky natrhaný po cestě do hospody. Jo vždy mám vele očekávání, ale již nějaký ten rok mi stačí jen překvapení. Nějaká ta pitomost, či jen upřímné objetí od člověka u kterého to v životě nečekám. Život bohužel, nebo bohu dík pojede stále z kopce. I když mi bude dvacet budu se chovat jako dítě, to mi nikdo nevezme! I dkyž se již nebudu moci schovávat, za mé sladké "NÁCT"!!! Očekávání na to, co by mohlo být, bude stále velké. A zklamání, no pořád stejné... Sliby co jsem dala se budu snažit dodržet! A to upřímně ! 

Bojím se, děsím se a očekávám... Tak jako každý rok... Stejně se nakonec nic nezmění...