01 - KYVADLOVÉ HODINY

- 1 -

Stal jsem na chodbě před svým pokojem a z pomyslné křižovatky mezi obývákem, kuchyní a tímhle prostorem na mě zívala temnota, vnímal jsem je, visely si tam jakoby nic, odvrácené ke mně zády, ale i tak mě naplňoval pocit, že na mě zírají. Měl jsem žízeň, jenže projít kolem nich se mi opravdu nechtělo. V dáli zahřmělo a já si řekl, teď nebo nikdy až dojde bouřka sem už s pokoje nos nevystrčím.

Obezřetně jsem vykročil a tiše jako v semišových bačkorách jsem se šoural vpřed, jako bych snad nechtěl, aby mě slyšely, pravačku jsem sunul po stěně, míjel jsem dveře od záchodu, pak i od koupelny a stanul jsem metr od rohu, na kterém ony visely, jasně jsem vnímal jejich přítomnost, připadalo mi, že předstírají pohled jinam, ale ve skutečnosti ‚koutkem oka' mě pořád sledují.

Dobře. Vypínač od lustru nad jídelním stolem se nacházel na protější zdi u dveří do šatny, ale také přesně naproti nim, proto bylo nemožné nedostat se do ‚jejich zorného pole'. Hrom zaduněl blíž a mě se rozbušilo srdce, fóbie se vrátila a mě se zmocňoval strach. Ne! Nenechám se jim nezneužívat, zakřičel jsem ve své mysli a vyběhl jsem k vypínači. Těch pár kroků jsem přeletěl jako vítr a poměrně silou jsem udeřil... ozvalo se klasické cvak, ale lustr se nerozzářil, vypadl zrovna proud. Zůstal jsem uvězněný na místě a mimoděk zabloudil očima na místo kde spočívaly, neschopen se pohnout... kyvadlové hodiny.

Ticho, až na tikání, starý zdobený porcelánový nebo jaký talíř s rafičkami, jakože tedy moderní hodiny, který nejspíš rodiče dostali jako dárek odměřoval můj dlouhý večer a noc. Ne! Počkat. Znám tenhle dům jako své vlastní boty, sluchový klam se tu občas vyskytne, ale ne v tomhle místě. Srdce mi ťukalo jako zblázněné. Polkl jsem naprázdno a v krku se mi udělalo ještě větší sucho. Slyšel jsem dvoje tikání.

Nenosím náramkové hodinky, dosud jsem neměl čas koupit si nové, ty staré se mi rozbily, nikomu to neříkejte, ale zastavily se ve chvíli, kdy zemřel můj strýc. Nebo to bylo troje tikání, co teď doléhalo k mým uším? Dvoje! Na moment jsem se zaradoval, jelikož přece mohu slyšet chod ciferníku v mém pokoji. Malý dům slabé stěny, otevřené dveře. Ne! Trojí tikot! Ty v mém pokoji se jen těžko prosazovaly, jejich hlas zanikal v něčem bližším, co se ozývalo zatím jen občas a mátlo mě to. Nyní jsem si byl zcela jistý. Mohu se na svůj sluch spolehnout. Zhluboka jsem se nadechl. Vzdálený tikot se ozýval z rohu domu, z mého pokoje, další od okna na druhé straně ‚jídelny' a třetí, silnější, jelikož jsem stál u něj nejblíž byl slyšet mezi nimi.

Nemožné! Blázníš! Zlobil jsem se na sebe a odvážil jsem se přijít ke starým pendlovkám na dosah ruky a natočil ucho k hodinové skříni, přesněji ke kyvadlu, ne ke stroji, jelikož se svou postavou tak vysoko hlavu nedám a ano, kousek nahoře, zřetelně pracoval nepokoj, všechna kolečka se otáčela, starožitnost tikala, stroj hodin fungoval. Pomalu jsem odstoupil a všiml si, že ‚talíř' zmlkl. Došly baterky?

Úder blesku ozářil jídelnu a ze tmy se zjevilo jdoucí kyvadlo, pohybující se sem a tam, na pozadí měly zaznívat zvuky hodin z mého pokoje, ale mimo tenhle přízračný, nesmyslný a nelogický zvuk náhle ‚opravených' roky nefunkčních pendlovek se neozývalo naprosto nic. Žaludek mi dělal kotrmelce. Co se to sakra děje, zašeptal jsem. Stokrát rozebrané, vyčištěné.... Sto pokusů je zprovoznit selhalo a ony najednou jdou? Když byste se před tím pokusily rozhoupat kyvadlo kývalo by se sotva pět minut a bez tikotu, při posledním pokusu je zpravit se cosi nepovedlo, před tím se uráčily aspoň k 15ti či 20minutám... nyní ani k tomu, propojení mezi rafičkami, strojem a kyvadlem se nějak přerušilo... teď jdou? Křičel jsem ve své mysli. Teď jdou?! Stál jsem nehybně jako socha z mramoru, nohy mi ztuhly, nedávalo to smysl... nic tu nedávalo smysl...