Byl jsem si naprosto jistý, že nespím, ale raději jsem se ještě štípl do ucha. Au! Vážně to docela zabolelo, musel jsem bdít. Ve snaze zahnat ten neuvěřitelně zoufalý pocit neosobního strachu, který mě hryzal a stravoval, jsem rychle potřásl hlavou. Něco zde bylo hodně špatně. Z mého pokoje se začal ozývat kolébavý zvuk houpajícího se křesla, přestože mimo psa se mnou v domě nikdo nebyl.
Znovu zahřmělo, zablesklo se, opět se na okamžik zalesklo pohybující se kyvadlo, velká rána, uhodilo někde dost blízko, do mé mysli se plížil tížívý ještě zesilující strach. Přemlouval jsem se, abych se mu nepoddával a bojoval s ním. Těžko jsem se ale zmáhal na odpor jelikož jsem na jednu stranu nevěřil tomu, co jsem slyšíel a viděl, pak jsem to považoval za možnou ‚vizi' či záblesk čehosi z minulosti nebo z minulého života vůbec, a na konec dost dobře mohlo jít o halucinaci, těmi ale normálně netrpím.
Bděl jsem a prožíval jsem v realitě epizodu z cyklu mých snů, které se mi často vracejí ještě teď, byť se zdálo, že mě opustily... sesunul jsem se nejdřív na zem, zakryl si dlaněmi uši a zavřel oči, i tak jsem slyšel přibližující se kroky, zamotala se mi hlava, natáhlo mě to na zvracení, vykašlal jsem ale jen pěnu. Někde venku zněla siréna sanity a opakoval se požární poplach z ampliónu nebo ne?
„Ne!" Jentak v tričku jsem vyběhl do zimní zahrady a pak ven do deště, gumička svazující moje vlasy praskla a prameny se mi svezly na ramena. „Proč já!" Mlčel jsem před rodinou o různých věcech, nevěřili by mi. V momentě jsem měl kolem hlavy promočené třásně a vůbec mě déšť dokonale slil až na holou kůži. Chtěl jsem zakřičet, ale zvuk mi uvízl v krku.
Zrovna jsem se otočil k hrázi a od zadní branky se přibližovala temná černá postava, jejíž kontury se strašidelně rýsovaly proti tmavému nebi. Bylo to štíhlé a kráčelo to přímo ke mně, liják neliják, pořád se to přibližovalo a svah tomu nedělal žádné potíže.
Uslyšel jsem sem zasebou zvuk přijíždějícího auta, ohlédl jsem se v naději, že budu moci zamávat, upozornit na sebe, přivolat kohokoliv na pomoc. Když v tom mě za rameno popadla hubená se snad až nadpřirozeně dlouhými prsty zakončenými černými nehty, z dotyku mnou projelo podivné teplo a srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. Napadlo mě, teď zemřu. Vyjekl jsem a zadíval se tomu do očí, abych věděl, kdo vlastně mě o ten život připraví.
ČTEŠ
01 - KYVADLOVÉ HODINY
Horror' Byl jsem si naprosto jistý, že nespím, ale raději jsem se ještě štípl do ucha. Au! Vážně to docela zabolelo, musel jsem bdít. Ve snaze zahnat ten neuvěřitelně zoufalý pocit neosobního strachu, který mě hryzal a stravoval, jsem rychle potřásl hlavo...
