V místnosti bylo podivné chladno, bouřka asi ustala úplně, ale pořád ještě pršelo. Hodiny na zdi šly. Došel jsem ke kamarádovi a posadil se vedle něj. Zadíval se na mě těma jeho vlídnýma modrýma očima a řekl: „Leží tady a zapáchá."
Zamotala se mi hlava, zatmělo se mi na okamžik před očima, srdce mi rychle tlouklo, vyskočil jsem na nohy, vyběhl jsem z pokoje, jako vítr jsem prolétl kolem krbu a i když za normálních okolností se obávám scházet schody z patra bral jsem je po třech, do kuchyně jsem vrazil jako velká voda, volal jsem jméno třetího z nás, toho co mi prve tak skvěle poradil, toho co povídal, že bude dole, dole – právě tady... ale v kuchyni nikdo nebyl... a nezůstaly tady ani žádné památky po jeho návštěvě, měl se sebou laptop, určitě, držel ho pod paždí... vyběhl jsem ven, že zkontroluji koupelnu, nic, nikdo, pusto, prázdno, modlil jsem se, abych měl v kapse kalhot mobil, byl tam. Vytočil jsem číslo toho kdo tu prý byl, měl být, s k nám nahoře mluvil...
Jakmile hovor zvedl, začal jsem ze sebe sypat nekonkrétní zmatené věty a výkřiky, které přešly do vzlyků prokládaných slovy „Proč's odešel?"
Sametový hlas na druhé straně linky zněl rozespale, volal mě jménem, ale teprve až když na mě houknul zmlknul jsem a nechal ho mluvit bez toho abych mu do toho pořád skákal. „Poslyš, em, hlavně klid, nadechni se a v klidu mi pověz co se stalo. Odkud jsem odešel? A proč mi voláš ve dvě ráno? Pěkně pomalu... to se vysvětlí."
Naléhal jsem ať sedne na taxík a přijede. Trval jsem na tom, přestože z repráčku mobilu se ozývaly protesty, že to necháme na ráno. Dotyčný svolil, což mě potěšilo, ale věta. „Nikdy jsem na chatě tvých prarodičů nebyl." mě řádně vyděsila, vždyť přece s námi nahoře mluvil, nebo ne?
ČTEŠ
01 - KYVADLOVÉ HODINY
Terror' Byl jsem si naprosto jistý, že nespím, ale raději jsem se ještě štípl do ucha. Au! Vážně to docela zabolelo, musel jsem bdít. Ve snaze zahnat ten neuvěřitelně zoufalý pocit neosobního strachu, který mě hryzal a stravoval, jsem rychle potřásl hlavo...
