01 - KYVADLOVÉ HODINY

- 11 -

„Leží tady a zapáchá." doplnil jsem, začal jsem se rozpomínávat, že se mi několik krát tenhle sen také zdál. „Pak tě táhly někam nahoru... už jsem zapomněl, ale kdysi mě tenhle sen děsil při úplňkových nocích... nebo ještě dřív..."

„Tady."

Ano, otřásl jsem se vším tím uvědoměním. „Ležel jsem pokaždé tam, co ty dneska. Dřív mi to nedávalo smysl, ale teď si myslím, že služebná s rodinou objevili v té posteli mrtvé tělo v pokročilém stádiu rozkladu."

Parťák na onu postel ukázal dlouhým prstem. „Ležel tam a zapáchal. Byla z toho tak zhnusená, vyděšená a rozrušená, že se to sem do tohoto místa nebo jen do té postele vpilo jako nesmazatelná stopa, která se neustále přehrává před očima těch, jenž jsou schopni to vnímat. Je ten dům dost starý, aby to on tohle všechno... přehrával jako záznam? Nebo si sem bývalí majitelé přinesli s tím nábytkem? Či snad tvoji prarodiče?"

Zauvažoval jsem, logika z toho co jsem slyšel z vyprávění a moje instinkty mi říkaly, že hodiny a postel ‚viděly' přesně to samé, že to byli přímí svědci té události. „Těžko říct, ale... kam nahoru odklidili to tělo? Kam ho táhli?"

Kamarád posmutněl. „Kamkoliv. Pokud k úmrtí nenastalo tady v domě, mohlo se to stát kdekoliv, nábytek a starožitnosti pozůstalí často rozprodávají, tohle asi nezjistíme."

Věděl jsem, že má pravdu, že argumentuje silně a logicky, ale cosi uvnitř mě na mě volalo, že se parťák mýlí, příteli jsem zapravdu nedal. „Požár! Vyhořelo to tu, pak se dům rekonstruoval, ale jinak je starší než vypadá, událo se to tady, některé části zůstaly původní, nehořel celý, ne všechno bylo třeba opravit, stalo se to zde." rozrušeně jsem vstal. „Všechno to do sebe zapadá, na půdičce je podivný zazděný prostor, tak dobře udělaný, že všechno přežil. Nikdo na půdičku nechodí jelikož je tam chytají z tísněné pocity." Vzpomínky mi vyskakovaly v hlavě jako zběsilé. „Ve spacím prostoru, který s ní sousedí... tam jak si vylezl... se mi jednou zdál sen o někom, něčem... kdo... co.... Se odtamtud dobývalo nebo dobýval ven."

Parťák zvedl obočí a zašeptal. „Ty myslíš, že ten nebožtík je stále tam pohřbený? Jdi dolů a řekni..."

Zdviženým prstem jsem přítele zarazil. „Není tady, nikdy tu nebyl, říkal mi to, volal jsem mu, pokojně spal ve své posteli v...."

„Není tady ve městě?"

„Ne, není."

„Já se tak divil!" kamarád rozhodil dlouhými pažemi a vyšel směrem ke krbové místnosti. „Říkal mi, že se uvidíme v pondělí, nedávalo smysl jak se tady zjevil... podivnost tohohle místa je už tak zarážející až mám z toho žaludek na vodě."

Vyrazil tak rychle, že jsem ho musel doběhnout. „Jsem přesvědčený, že jsem jako dítě tohle všechno... viděl... trauma se mi spojilo s hodinami obecně, proto ty sny, ta fóbie... co když si neslyšel kunu?"

V mžiku jsme stály pod spacím prostorem, parťák mě doslova postavil na druhou šprusli schodo-žebříku a skoro mě tlačil nahoru. Cosi přitom láteřil v tak slangovém jazyce, že jsem mu nerozuměl, bylo to něco z oblasti, kde se narodil a s těmi lidmi moc nepřicházím do styku.

Nahoře jsme se shrbeně zastavili u dvířek na půdičku, škrábavé zvuky se za nimi opět ozývaly a já chtěl i chtěl, aby šlo jen o kunu či mývala... jsou tady vůbec mývalové? Rozhlédl jsem se. Na protější stěně visely několikatery pendlovky v dost dezolátním stavu. Snažil jsem se ignorovat smutek, který ve mně jejich stav vyvolával. „Jdeme." Zabral jsem za skoro až miniaturní kliku dvířek půdičky a k mému úžasu se otevřely, odhadoval bych, že budou zamčené a zbytek noci strávíme hledáním klíče.

A nic. Nevyběhla žádná kuna, ani mýval, na trámech ležela skelná vata, na které zapracovaly myši, jejich bobky to tu celkem smrdělo, ale jinak... no posvítili jsme si svítilnami na mobilech a krom nějakých starých krámů, jsme nejprve neviděli nic zvláštního, pak ale parťák zvolal. „Tam!" a ukázal na pravý roh té maličké místnosti. Skutečně. I já spatřil cihly, podobalo se to komínu. „Tudy přece komín neprochází." přemýšlel jsem nahlas.

Kamarád souhlasil. „Podle toho jak tenhle dům vypadal, když jsme se k němu blížili a toho jak jsme jím procházeli, bych taky řekl, že tudy komín nevede." Už se krčil u toho podivného přistaveného čehosi a pečlivě zkoumal jeho povrch. „Zub času přecijen pracoval... tyhle cihly jsou uvolněné, posviť mi tam, tady, tady, ano."

„Je, dobře že jsi občas krapet šílený blázínek," povzbudil jsem ho a snažil se jeho instrukce svědomitě splnit. „Já bych asi neodkázal ty cihly oddělat, asi jsem poseroutka nebo nedostatečně... crazy."