01 - KYVADLOVÉ HODINY

- 8 -

Další lekačka, jak z nějakého hororu, ale fajn. Šest stop vysoký muž, průměrné postavy, šedivějícími krátce střiženými vlnícími se vlasy a prokvetlými vousy, oříškovýma očima určitě nebyl duch, přízrak ani nezvaný host. „Co tady děláš?" můj společník zvedl obočí, „To je jedno... my tady..."

„Vím, co děláte." Nyní sametový hlas příchozího těšil naše uši a byli jsme nesmírně rádi, že tento muž přišel jelikož jsme oba pochybovali o naší schopnosti udržet fantazii na uzdě, pokud někdo zachoval chladnou hlavu, tak on. „Vyprávěly, tebe jako díte to vyděsilo a tak vznikla ta fóbie, hodiny nikdy neměly v úmyslu ti ubližovat, věci ani neovlivní to, že vypráví vnímavějším jedincům své příběhy nebo to, čeho byly svědkem, jsou to věci..." hovořil ke mně a pořád zůstával mezi dveřmi. „Je vůbec k nevíře, že o nich mluvím, jako by žily, ty hodiny vlastně nežijí. Budu dole. Není se čeho bát. Strašidelné příběhy máš rád. O nic jiného nejde." Prostě se otočil a odešel.

Parťák se teď opíral o vysokou pelest postele bližší hodinám, tedy jen pár desítek centimetrů od nich, ruce držel za zády, vykasané rukávy černého svetru částečně odhalovaly tetování na jeho pažích. „Jako obvykle má pravdu. Iracionalita našeho strachu by se dala krájet."

Položil jsem dlaň zboku na hodiny a srdce mi spadlo do kalhot. „Zhasni, prosím. Pokusím se poslouchat, vyslechnout si ten příběh."

Klap klap, klap, klap, klap... rychlé kroky těžkých panských bot a cvak, místnost potemněla. Zavřel jsem oči a myslel jsem na jednu jedinou větu: Poslouchám vás, vyprávějte, ukažte mi to znovu, jako tehdy, jsem tu pro vás.

Bylo toho příliš. Obrazy se měnily moc rychle a skákaly jeden přes druhý, každý z nich vyprávěl jiný příběh, nemělo to cenu, jistě jsem dokázal akorát potvrdit, že žádný z nich neobsahoval příjemný děj. Zavrtěl jsem po pár minutách hlavou, netuším kolik času uplynulo, možná mnoho, možná málo, ale každopádně jsem si byl vědom plně toho, že tudy cesta nevede. „Jsou tak staré, že toho spatřily tolik... a moje... empatie je po těch letech tak vytrénovaná, že mě akorát přehlcují. Pokusíme se jít spát. Někdy ve snu vystoupí to nejvýraznější a budeme... budu moudřejší."

Parťák zase stál jako prve, u té pelesti, ve stejné poloze... skoro mě až napadlo, že nešel zhasnout a udělal to někdo jiný. Všechno, doslova všechno tady mě děsilo, cokoliv čeho jsem se dotknul, na co jsem se podíval ke mně ‚mluvilo'. Klížili se mi zraky. I on nevypadal ve své kůži. „Chceš tu vzdálenější postel nebo tuhle?" Zeptal se tiše.

„Vzdálenější." Rozhodoval jsem se klidně a rozumem, musel jsem držet na uzdě mou fóbii, takhle blízko hodin bych třeba ani neusnul nebo by fóbie přerazila ‚vyprávění' nočními můrami a celý pokus by vyšel naprázdno, nesměli jsme toto riskovat, ten den byl oním dnem, dnem kdy se může pravda vyjevit, určitě nastaly ty správné podmínky, tak jsem konečně začal promýšlet každý krok.

Kamarád souhlasil, ale ještě před tím než se mi zavřela víčka jsem viděl proti oknu jeho siluetu, seděl na své posteli, rýsoval se mezi vysokými pelestěmi jako nehybná černá socha a zajisté upřeně zíral směrem k hodinám. Jasně jsem vyciťoval jeho ostražitost, nejistotu, nervozitu a chuť odejít, nebál se, ale raději by byl někde jinde, nejspíše doma, hladil by svou kočku po černé jemné srsti a nechával by ke svým uším doléhat jen její uklidňující předení....

Vyčerpáním jsem usnul zachumlaný do duchny a sen, který ke mně přišel hne udeřil tvrdě, záblesky obrazu bezvládného lidského těla se střídaly s vidinami lidí nemocnými leprou, v pokročilém stádiu, některým z těla odpadávaly kusy shnilého masa a nebo se na mě dívali nemocí sežranýma šedýma očima.

Potom jsem se ocitl ve starém lazaretu, s buclatou řádovou sestřičkou jsem převlékal povlečení na želených postelích, na niž před tím ležela mrtvá těla, vnímal jsem smrt a rozklad v každém dotyku mé ruky povrchu zašle bílého ložního prádla tu a tam zabarveného skvrnami od mrtvolného vosku. V trámu na stopě byla nějaká díra a vůbec celý ten dům působil zanedbaně. Tento sen jsem znal z dřívějška a nikdy jsem mu úplně neporozuměl. Po chvíli se však změnil v neurčitou tmavou místnost asi bez oken jelikož tam panovala bezútěšná černota bez jakékoliv známky světla.

Stála v ní čtyřčlenná rodina oblečená jako z viktoriánské doby, zavalitá žena měla dlouhé tmavě šedé šaty se zástěrou, možná, nevím, a čepec, ten si pamatuji přesně, byl bílý a připomínal mi čepec pro služebné. Její muž mi připadal jako zahradník, asi kvůli holinám, nehýbal se a měl podivně prázdný pohled, stejně jako jeho nanejvýš tříletý syn, na jehož ramenou měl muž položené dlaně. Chlapeček měl na sobě světlé oblečení s šortkami. Vedle ženy stála možná tak pětiletá holčička, nejspíše její dcera, dlouhé kadeře měla spletené do dvou copů, které padaly dolů z parádního vycházkového kloboučku.

Žena neustále opakovala jednu jedinou větu: Leží tady a zapáchá. „Leží tady a zapáchá." zatímco její muž a syn strnule stály jako sochy. Holčička vždy dodala „Nepatří sem." Ženin výraz v obličeji byl plný odporu, znechucení i zděšení, holčička svá slova pronášel jenom tak jakoby mimochodem a s naprostým klidem.

„Leží tady a zapáchá!" „Nepatří sem." „Leží tady a zapáchá." „Nepatří sem." pořád a pořád dokola. Neustále to opakovaly a nabíraly na hlasitosti. Čím hlasitěji to... pak už tedy křičely, tím více mě to děsilo až mě to nakonec probudilo.

Nemohl jsem spát více jak pár minut, ale když jsem se posadil a shodil ze sebe duchnu uvědomil jsem si, že parťák neleží, ani nesedí ve své posteli, ale že v tureckém sedu cosi studuje na zemi pře otevřenou skříní a že to vidím dobře, jelikož už zase bylo rozsvíceno. Šli jsme spát jen v tričkách, ale on se dokonce i oblékl, jen ty jeho úžasné boty stály kousek opodál. Na očích měl nasazené své fešácké brýle.

Cosi mě na tom výjevu děsilo. Strašně nerad jsem viděl tu skříň otevřenou, přítel byl bledší než jindy, tvářil se smutně a já se z nějakého důvodu nechtěl dívat na to, co držel v rukou. Spustil jsem nohy z postele a začal si nasazovat kalhoty. Po očku jsem se vracel k tiché sedící postavě nedaleko té strašlivé šatní skříně a pomalu mi docházelo, že kamarád svírá v dlaních štosek starých fotografií.