„Hej, ok. No tak, prober se. Co se stalo?" Sametový karamelový hlas drahého přítele zněl nejdřív jakoby zdálky a přibližoval se, to jak jsem procital z mdlob. Proud nadskočil takže ten vlídný ustaraný obličej nyní obklopovalo světlo. Posadil jsem se rozhlédl se kolem. Kamarád vedle mě klečel a v očích měl slabé zděšení. Zjevně vůbec nechápal proč jsem se tak náhle sesunul na podlahu.
Vstal jsem a rozhodnutý vyzvednout si akorát suché šatstvo z mého pokoje, po té zavolat své tetě a na noc odtud zmizet, jsem odhodlaně odpověděl. „Něco není v pořádku, nespím a přece jakoby bych prožíval jeden z těch otřesných dílů z cyklu snů o hodinách. Obávám se vejít do vlastního pokoje, protože by v mém oblíbeném křesle mohl sedět duch, chápeš to?"
Přítel přikývl. „Chápu. A co když všechny... sny, zážitky a útržky obrazů jsou potlačenými vzpomínkami a dnešek je speciálním dnem, který něco zopakoval tak, že to oživilo další části té skládačky?" Řekl to tak vážně, že jsem nepochyboval a nedovolil si připustit jiné alternativy. Již dříve jsme o tom hovořili, ale nikdy svojí myšlenku takhle nerozvinul.
Jak vítr jsem vletěl do svého pokoje, popadl jsem ze skříně první mikinu, první tričko, první kalhoty, co mi přišly pod ruce a nedbal jsem toho, že mě kamarád následoval a začal jsem se spěšně převlékat. „Pak musíme jednat rychle. Až ta bouřka přejde, bude nejspíš pozdě."
Během výměny ponožek už jsem vytáčel tetino číslo, divila co proč volám, tak jsem jí všechno stručně vysvětlil a ona souhlasila, poradila mi, že ve svazku klíčů rodičů určitě budou i ty od její chalupy... rozuměla dobře příčině a následkům, proč spěcháme a proč tam nepůjdu sám, vlastně mě nabádala, abych si někoho se sebou vzal, nabídla se, že přijede a doprovodí mě. Spokojeně podpořila můj výběr, když jsem osvětlil, kdo a jak mi bude dělat společnost, nakonec rozhovoru zdůraznila, abych byl opatrný.
O deset minut později jsme taxíkem uháněli k chatě prarodičů, kterou nyní užívá nejvíce právě teta a z vozu jsme prchali skoro sprintem, řidič z toho musel mít nejspíše druhé Vánoce, podivná dvojice od něj prchala jakoby jim u zadku hořela koudel nebo je honil při nejmenším sám ďábel.
Poměrně starý dům, žádná novostavba se krčil zaklesnutý ve svahu, asi ‚stěny' další hráze bývalého rybníku a vypadal docela strašidelně jak tam tak opuštěně stál a kolem něj poskakovaly blesky a pořád ještě hustě lilo.
„Víš co je zajímavé? Strejda ty hodiny odvezl do svého pokoje v bytě svých rodičů ve městě... po čase ten ciferník zakryl obrázky a pohlednicemi, jakoby se na něj nechtěl dívat... asi po třech letech se hodiny vrátily opět sem." přerušil jsem mlčení, když mi kámoš pomáhal odemknout malé dřevěné dveře do atria, v té tmě jsem k tomu neměl žádnou šanci, ale i on si musel pomoci svítilnou z mobilu.
„Asi nejsi jediný, co z nich něco negativního vnímá." Přítel se rozhlížel a já z jeho hlasu vyčetl ostražitost, tohle místo na něj dýchlo dojmem, který se mu moc nelíbil.
„Pozor, schody z kamenných kusů nejsou nejrovnější." varoval jsem ho a také si rozsvítil lucernu na mobilu. „Nikdy jsem sem nepřišel v noci, nikdy jsem zde nebyl bez rodiny a bude to poprvé, co mě nikdo nemůže vyrušovat, bude to poprvé, co si troufnu se do ‚toho' pořádně položit."
Postupovali jsme ke dveřím do předsíně.
„Ou, fakt je to sem tam docela nebezpečné." Kamarád obratně zkorigoval drobný výpadek rovnováhy a ukázal dlouhým prstem zakončeným černým nehtem ke vchodu vpravo. (Vlastně díky jeho černému oblečení, v té tmě šlo rozeznat jen jeho tvář, dlouhé prsty a dlaně, nic víc.) „Tudy?"
„Jo, jo. To rovně vede do koupelny, kde se ve vaně prohánějí pavouci." Odvětil jsem a sledoval jsem jak se parťák o okamžik později snaží užít další s klíčů.
Konečně dveře při otvírání zavrzaly a mi se dostali do malé chodby, doslova jsem skočil po místě, kde má být vypínač a hned na poprvé jsem se trefil, takže předsíň zalilo vlídné spásné světlo a zjevila se stará šatní skříň, dveře do kuchyně po její pravé straně, dvířka do malého sklepa vlevo od ní a také dřevěné schodiště do patra, tam jsme mířili. Ozvala se strašlivá rána, někde blízko uhodilo a bác pohltila nás opět tma.
ČTEŠ
01 - KYVADLOVÉ HODINY
Horror' Byl jsem si naprosto jistý, že nespím, ale raději jsem se ještě štípl do ucha. Au! Vážně to docela zabolelo, musel jsem bdít. Ve snaze zahnat ten neuvěřitelně zoufalý pocit neosobního strachu, který mě hryzal a stravoval, jsem rychle potřásl hlavo...
