Hubená tvář vysokého muže zahalená kapucí se k mému úžasu také zkřivila úlekem, i když tak probíhalo v nejasných obrysech pod rouškou noci a mezi probliknutími blesku a zakvíleními hromů, pak se muž rozesmál a dobře známým hlasem tiše pronesl. „Co tady venku strašíš? Lije jako z konve."
Úlevou jsem si oddychl, nepřišel mě zabít žádný vrah, nekráčela se žádná nestvůra, ale pouze jako obvykle schovaný závojem noci, zadní brankou kvůli větší nenápadnosti dorazil můj dobrý přítel, jehož pobavený výraz se nyní změnil na starostlivý. „Jsi vyděšený, co se děje?" zeptal se opatrně, jakoby to vlastně ani vědět nechtěl.
„Nesnáším, když nic nedává smysl a vjemy se na mě valí jako povodeň." zaskuhral jsem.
On pokrčil rameny. „Z tvého tónu soudím, že jde o víc než o záchvat fóbie z kyvadlových hodin." Nechal mě, abych se mu zavěsil za silnou paži a tím se eliminovalo, že při svém špatném zraku sebou ještě někde seknu o zem, naše zahrada po tmě vždy skýtala mnohá nebezpečenství. Vyrazil k domu a já se skutečně bál a nechtěl to všechno absolvovat znova, nad hlavami nám lítaly blesky a občas zaburácel hrom.
V tom zděšení jsem za sebou ani nezavřel dveře, ani ty od předsíně, ani ty od vchodu, nyní jsem průzorem mezi kamarádovým tělem a jemně ohnutou paží podezřívavě civěl do temnoty jídelny, někde naproti nám visely ty staré kyvadlové hodiny, vnímal jsem ‚jejich pohled' až na svém zpoceném nebo mokrém čele, ale neslyšel jsem nic než jen zvuk bouřky kolem stavení a decentní tikot ‚talíře' z levé strany.
I tak mi z nějakého důvodu ta černota připadala nepříjemná a zvedal se mi z ní žaludek, ve kterém jakoby poletovala stovka motýlků. Můj společník pokrčil rameny znovu. Vnímal jsem ten pohyb, jelikož se tím na moment zvedla a zase klesla jeho paže. „Ještě ti něco přijde tady nedávající smysl?" zeptal se klidně.
Už roky ho podezírám, že je kočkou v lidské podobě a tak mě napadlo, že také vidí po tmě a má devět životů, no, rozhodně chodí jako v semišových bačkorách a žije převážně v noci. Udělal krok v před a klap, zkusil zapnout vypínač, ale elektřina stále nešla. Já mlčel a rozmýšlel se, co odpovědět.
„Fajn." nevyčkal ani dvě minuty a zavolal do útrob domu. „Je tu někdo?!", když odpověď nepřišla vešel a já hned za ním. V okně jsme spatřili rýsující se siluetu sedícího psa, který zaujatě hleděl ven a jen se na nás bez zájmu otočil a zase se vrátil k pozorování. Nic jiného nešlo vidět.
Hlavou mi projela ohromná bolest, chytl jsem se za ní levačkou a pravačkou zalomcoval za kamarádovu paži. V utrpění jsem semknul oční víčka a snažil se to ustát, kolena se mi podlamovala a v mysli mi vyvstal obraz jiných kyvadlových hodin než máme my, ale důvěrně známých, o niž jsem si myslel, že za tím vším, za tou fóbií, za tím vracejícím se cyklem snů o hodinách a tím ostatním stojí.
Náhle jsem padal do nejhlubší temnoty, jakou jsem kdy poznal nebo jsem si kdy dokázal představit a pořád se jsem nedokázal zbavit toho obrazu před svýma očima, visely ve vzduchu nebo prostě jednoduše nic kolem nich nebylo... jen ty hodiny... hlava mi pulsovala bolestí... myšlenky na smrt mě pohlcovaly, chtěl jsem křičet, ale nevydal jsem hlásku.
ČTEŠ
01 - KYVADLOVÉ HODINY
Horror' Byl jsem si naprosto jistý, že nespím, ale raději jsem se ještě štípl do ucha. Au! Vážně to docela zabolelo, musel jsem bdít. Ve snaze zahnat ten neuvěřitelně zoufalý pocit neosobního strachu, který mě hryzal a stravoval, jsem rychle potřásl hlavo...
