01 - KYVADLOVÉ HODINY

- 12 -

Parťák mávl rukou. „Když se tam nepodávám navěky mě bude strašit pomyšlení, že tam může být skrytá mrtvola, že jsme možná mohli někomu dopřát konečně klid, ale posrali jsme se strachy a utekli... vždyť o co jde... zažil jsem... ty víš... nic horšího být nemůže." Pomalu vytáhl několik cihel pak si sám posvítil dovnitř svým mobilem. „Ježiš! No ku..." couvl a málem se při své vížce praštil do hlavy o šikmý strop. „Bože. Celou dobu jsem se psychicky připravoval na to, že na mě jukne lebka, ale když už to spatříš na vlastní oči, nejssi nikdy dostatečně připravený."

Cosi možná zvráceného ve mně, snad ne, snad jen zvědavost mě donutilo tam taky nahlédnout. Nic. Neudělalo to se mnou naprosto nic. Byl jsem tak otupělý? Bál jsem se hodin, ale mrtvola zazděná na půdičce ve mně nevyvolává nic? „Já jsem v klidu... a to mě děsí víc než to co vidím."

Parťák pohodil rameny. „Úleva... po letech pro tebe končí, děs z hodin se vysvětlil, chata tvých prarodičů nejspíše získá jinou atmosféru, bude se ti lépe existovat..." Vytočil na mobilu číslo aby nález nahlásil na policii. Než to zvedli dodal „Řekneme, že jsme slyšeli divné zvuky, asi kunu... a nedopatřením jsme nalezli tohle. Lhát se nesmí, ale... dobrý den..."

Parťák pohodil rameny. „Úleva... po letech pro tebe končí, děs z hodin se vysvětlil, chata tvých prarodičů nejspíše získá jinou atmosféru, bude se ti lépe existovat..." Vytočil na mobilu číslo aby nález nahlásil na policii. Než to zvedli dodal „Řekneme, že jsme slyšeli divné zvuky, asi kunu... a nedopatřením jsme nalezli tohle. Lhát se nesmí, ale... dobrý den..."

O hodinu později jsem sledoval policejní techniky jak se zaobírají tělem, které jsme objevili, dokud mě samozřejmě nevykázali a kamarád mi nepomohl bezpečně sléz žebřík dolů. Tvářil se u toho vážně. Vzal si mě stranou a potom mi tiše vysvětlil. „Soudní lékař, kterého sem zavolali mi řekl, v domnění, že jsem majitel... ten nebožtík zemřel asi před patnácti lety."

Hrklo mě. Odešel jsem kamarádem následovaným zpět do zadní místnosti. Nic neskončilo. Nechtěl jsem slyšet halas policistů, chtěl jsem abychom měli soukromí. Nic neskončilo a v době úmrtí toho člověka moje rodina tento dům vlastnila. Zvedal se mi z toho všeho žaludek. „Tak asi jeden z těch zlodějů, co tu vykradly tu malou sbírku pušek, nebo nevím." Mimoděk jsem pohlédl k piliňákům. „Vidíš to?"

„Ano." přisvědčil kamarád klidně.

U kamen stála ta rodina z fotek, téměř průhlední a usmívali se. „Děkujeme." řekla žena. Muž i chlapec již neměli mrtvé pohledy, děti nám mávaly a pomalu se rozplývaly i s rodiči do ztracena.

„Jak vám je!?" ozvalo se mezi dveřmi starostlivě. Já věděl, že tentokrát tu druhý kamarád je skutečně. Vyběhl jsem a objal jsem ho. Na zádech jsem cítil ‚pohled' hodin, ale už mi nebyl nepříjemný. „Fóbie zmizela a čtyři duše našly konečně klid. Pak ti to vysvětlím." odpověděl jsem tichounce.

„Málem mě sem nespustili." čerstvě přijitý mě pevně tisknul. „Z důvodu toho, že v podkroví našli 2 kostry nebo co."

„My je našli, jo." přitakal parťák smutně. Pak se zarazil. „Počkej jak dvě? Já viděl jen jednu.... A stačilo mi to."

„Prý pod tou novější nalezli ještě jednu starší...."

Měl jsem pravdu, ale nevěděl jsem, zda jsem byl tomu rád. Asi ano. „Vážně si tu před tím nebyl?"

„Ne. Nebyl."

„Přitom tvoje myšlenka nám pomohla nejvíc." přidal se ke mně parťák. Druhý přítel mlčel, věděl že tady slova prostě nestačí, aby cokoliv popsala. Já.... Si uvědomil, že za rodiči roky nepřišel na návštěvu známý jménem Dan. Měl hezké hodinky a byl moc milý. Víc si toho nepamatuji.