Kamarád na mě namířil svůj telefon. „Paráda, starý strašidelný dům, my dva a tma." Zaznělo to spíše ironicky se značnou dávkou sarkazmu než veselá poznámka z natěšení.
„Jo," souhlasil jsem. „jako dospělí jsem se tady nikdy necítil dobře natož za tmy... přesto se nás prosím pokus dostat nahoru." pokynul jsem ke schodům a naznačil jsem, aby mě vzal regulérně za ruku, protože jinak jsem ho mohl držet a jít zároveň stoupat po poměrně úzkém schodišti. „Já mám zrak špatný, ale ani ty to nebudeš mít jednoduché, tak buď opatrný."
Přikývl. „V pohodě."
Jak jsme stoupali schod za schodem vzhůru zmocňovala se mě čim dál větší tíseň, svíral jsem pevně přítelovu teplou, suchou, širokou dlaň, on se co chvíli otočil, aby mě zkontroloval a zeptal se jestli jsem v pohodě. Musel vnímat mé rozpoložení a sám na sobě určitě pociťoval účinky toho místa. Napadlo mě pokračovat v myšlence, kterou jsem nakousl prve. „V kuchyni, dole, se mi vždycky líbilo, nádherná kachlová kamna, příjemná světnice dýchající takovým tím kouzlem starých dob, ale tady... nahoře zatoč doprava... u kulečníku se zadaptujeme."
V prostoru s kulečníkovým stolem kamarád okamžitě zapadl do starého ušáku a pohodlně se v něm uvelebil, nemusel nic nahlas říkat, aby se do ticha zavěsila věta: Dal bych si kafe. Bouře neustupovala. Já se opřel zády o kulečníkový stůl. Zhasli jsme mobily, abychom šetřili baterie. Černá hodinka, může být fajn, pomyslel jsem si.
„Co vlastně z té místnosti cítíš.... Z toho místa, kam jdeme?" Zeptal se parťák zvědavě, snad se chtěl předem připravit nebo ho prostě jen nebavilo jentak mlčet.
Moc jsem nevěděl jak mu své pocity vyložit, ale nějak jsem začal, řekl jsem si, že se k tomu dopracujeme, důležité bylo se do toho pustit. „No," podrbal jsem se na hlavě, to on nemohl samozřejmě vidět. Kolem se díky oknům rýsovaly jen skoro neznatelné siluety nábytku, my dva se na sebe v tuto chvíli neviděli, pouze tehdy když se zablesklo a to ještě nestačilo. „je to divné." opřel jsem se pořádně do popisu. „slaběji, ale přece vnímám tam... to samé, co v kostelech se hřbitovem."
„Hmmm. Myslíš že... tam cítíš pozůstatek smrti?"
Měl pravdu, nechtěl jsem si to připustit, ale přesně tohle na mě dýchalo počínaje pokoje s krbem až po zadní místnost s hodinami, takže vlastně celé patro. Otřásl jsem se. „Může to být záležitost staršího rázu sahající do doby některých předchozích majitelů... ale vystihl's to správně."
Zachvěl se mu hlas. „Na hřbitovech lze cítit pozůstatek smrti, jelikož tam mrtví leží, ne? To, tady někdo zazdil mrtvolu?" Šlo slyšet, že se snaží zůstat v klidu, ale celá ta věc ho děsila, vzrušovala i fascinovala zároveň. „Dva roky jsi bydlel z mrtvím tělem?"
Pousmál jsem se. „Ne nutně. Tento dům byl postaven docela dávno, dříve lidé umírali doma nebo prostě to způsobují ty hodiny, ony jsou hodně staré, některé už nefungují protože upadly různé součásti, ony možná něco viděly..." přešel mi mráz po zádech, nebo se v místnosti citelně ochladilo. „Ale uznávám, se vším tím, co se mi děje, všechno naznačuje tomu, co říkáš."
ČTEŠ
01 - KYVADLOVÉ HODINY
Horror' Byl jsem si naprosto jistý, že nespím, ale raději jsem se ještě štípl do ucha. Au! Vážně to docela zabolelo, musel jsem bdít. Ve snaze zahnat ten neuvěřitelně zoufalý pocit neosobního strachu, který mě hryzal a stravoval, jsem rychle potřásl hlavo...
