01 - KYVADLOVÉ HODINY

- 10 -

„Dobře." v chladné koupelně jsem si opláchnul ledovou vodou zpocený obličej, ze zrcadla na mě zíralo cosi vyděšeného, to jsem přece nemohl být já, to rozčepýřené vystrašené pískle, kupodivu jsem vypadal hodně mladší a na krku mi od strachu rychle pulsovala žíla.

Rychle jsem se dal dohromady hlubokými nádechy a výdechy a vydal jsem se zpět do domu, uvědomil jsem si, že jsem do koupelny přešel aniž bych byl mokrý, přestalo tedy pršet, na malý moment jsem se zastavil v atriu před dveřmi do obytné části a naslouchal šumu noci, ve větvích se maličko proháněl vítr a doléhaly se sem zvuky projíždějících aut z nedaleké silnice na vrcholu kopce nad stavením. „Dobře".

Noc se změnila v poklidnou oázu vhodnou pro rozjímaní. Vešel jsem dovnitř a znovu nakoukl do kuchyně, zhasnuto, okny sem nakukoval obrovský úplněk a mě začínalo všechno do sebe zapadat, jakožto dospělý, ne ustrašené batole jsem se dokázal přenést přes strašidelný ráz všech těch vjemů, obrazů a snů a dovolil si o tom všem popřemýšlet s projasňující se myslí.

Pomalu a šouravě jsem se vracel do patra, malé hodiny u krbu stále šly, kuna stále řídila v půdičce vedle spacího prostoru nahoře, nebo to nebyla kuna? Zatím jsem to neřešil. V zadní místnosti jako by se zastavil čas, kamarád seděl pořád na tom samém místě, ve stejné poloze, skoro bych řekl, že to vypadalo jako by si prohlížel fotky po dokončení své ranní jógové sady. Hodiny na zdi stály.

Parťák se zasmušile pousmál. „Copak tě vyděsilo? Snad sis jen odběhl na akutní potřebu... nechtěl bych zjistit, že jsem tě nějak vystrašil já...."

Klekl jsem si vedle něj na zem a přikývl jsem, pak zase zavrtěl hlavou. „Proč nespíš? Nejde ti to v tomhle prostředí?" Těžko se mi začínalo hovořit o tom, že zopakoval slova z mého snu a tím ve mně vyvolal záchvat nečekaného děsu.

Kamarád pokrčil rameny, pořád svíral onen štosek fotek. „Buď jsem od tebe přejal ten... i z boku mi připadalo, že se na mě ty hodiny dívají, nejen to, tohle jsem vnímal taky vůči skříni, potom se mi zdálo, že jsem cosi zahlédl koutkem oka v okně, ohlédl jsem se, ale nic tam nebylo. Rozhodl jsem se pokusit se usnout, zachumlal jsem se do peřiny a myslel na příjemné věci, až jsem se nakonec dostatečně uklidnil a usnul jsem. Skoro hned ke mně přišel sen. Hrál jsem si s malou neteří, seděla u mě na tom koberci, co se ti tak líbí a malovala si, bylo to příjemné a skvělé protože přijela po dlouhé době a já měl z toho velkou radost. Na okamžik jsem se odvrátil, abych si nalil čaj, když jsem se znovu podíval na to místo, nebyla tam, slyšel jsem jak se směje v mé ložnici, volal jsem na ní jménem a šel jsem se tam podívat. Spatřil jsem ji na mé posteli, už neměla na sobě domácí kalhoty a mikinu, ale divné bílé šaty jako z viktoriánské doby, její smích byl náhle tak... zlý, přes dlouhé vlasy jsem ji neviděl do tváře, ale když se na mě podívala, nebyla to ona, teda ano, bylo to tělo mé neteře, ale ta tvář byla jiná, nepatřila jí, ten smích byl příšerný, strašidelný a ty oči byly prázdné

a mrtvé. Probudilo mě to. Posadil jsem se a mimoděk se podíval z okna. Vykoukl na mě obličej nějaké starší ženy, zděšený výraz plný zhnusení... přešel mi z toho mráz po zádech, řekla: Leží tady a zapáchá. Nespal jsem. Jsem si jistý... zopakovala to a rozplynula se."

Vyložil jsem parťákovy svůj sen, hned pochopil, co mě tak vyděsilo a přidal pokračování osvětlování toho proč jsem ho našel tak jak jsem ho našel.

„Něco mě pořád táhl k té skříni, z nějakého důvodu jsem prostě chtěl, ne... potřeboval znát, co se v ní skrývá a temnota mě děsila, naháněla mi hrůzu, už jsem nechtěl spatřit v okně tu ženu a zoufale jsem prahnul po tom pořádně si prohlédnout obsah skříně... nerozumím tomu, co mě k tomu nabádalo a proč ten pocit byl tak silný... ale... našel jsem tam krabici a v ní bylo tohle..." podal mi onen štosek a trpělivě čekal na můj názor a bedlivě pozoroval mou reakci.

Zadíval jsem se na to co mi dal a okamžitě jsem poznal o co jde. „Staré fotky z viktoriánské éry."

Přikývl. „Na první pohled normální rodinné snímky až na to, že pohledy některých zúčastněných obsahují cosi... nepřirozeného."

Ano, „Memento Mori fotografie." přisvědčil jsem, někteří... nebo všichni... všiml jsem si jak jsem štoskem procházel, byly na nich mrtví, na aranžovaní jako by žili. Nikdy jsem se nad touto starou tradicí nepohoršoval, svým způsobem jsem ji chápal a nemám v povaze soudit a odsuzovat, což neznamená, že mi z toho nemrazilo na zátylku a tu a tam mi po zádech nepřešel mráz. Zejména obrázky zemřelých miminek a batolat mi nedělaly dobře.

Kamarád si hluboce vzdychl. „Kdyby jen to. Počkej až dojdeš k té jedné konkrétní. Podle tvého popisu tě to dostane stejně jako mě."

„Jako děti jsme měli zakázáno do té skříně lézt." Prohlížel jsem si důkladně všechny snímky a snažil se pochopit o čem můj společník mluví. „Prarodiče museli o těch fotkách vědět a nechtěli, abychom je viděli. Děda nejspíš nechtěl, aby se vyhodily do odpadků přestože někomu mohou nahánět hrůzu."

„No bodejť! Cosi co je záznamem dob minulých a dokládá jak lidé žily před lety nesmí skončit v popelnici." Vstal a ukázal k hodinám. „Jako ony! Je to kus historie, památka na předky, jen ty snímky nejsou krásnou starožitností. Musejí být zachované. Tvůj děda je velmi moudrý muž."

Kývnutím jsem to odsouhlasil. „A vzdělaný, pořád čte, jistě hned poznal o co... ježiši." Jedna z fotek zachycovala rodinu z mého snu, manželka ‚zahradníka' byla přesně ta, co vyděsila parťáka skrze okno.

„O tohle jsem mluvil..." kamarádovo vyprávění ještě neskočilo opět se stejně jako před tím opřel o pelest a pokračoval. „Nevstal jsem hned. Odvrátil jsem se od okna a pokusil se znovu zabrat, podařilo se mi to. V tom snu jsem ležel v posteli a ta žena se nade mnou skláněla a já si byl jistý, že hovoří o mě...."