01 - KYVADLOVÉ HODINY

- 7 -

Nachytal... kdo? Co? Hodiny nad postelí odbily čtvrt, otočil jsem se na ně. Příšerně jsem se toho zvuku lekl, nečekal jsem ho. Srdce mi sklouzlo až někam ke kolenům. „Nenachytal...?"

„No, výpadek proudu." Zaznělo těsně u mě. „Na půdě máte asi mývala, kunu nebo tak něco." kamarád slezl obratně rychle dolů, později jsem tuto zdatnost připsal jeho dlouhým hbitým nohám a tomu, že halas zvířete zněl fakt dost creepy. Nebo to nebylo zvíře?

Potřásl jsem hlavou a rozesmál se. „Ty fakt nejsi normální... říkal's to tak vyděšeně, jakoby se z té půdičky na tebe dobývala nějaká nestvůra nebo tak něco." Srdce mi tlouklo ještě rychle, ale pomaličku se vracelo k do běžného rytmu v takovýchto vzrušujících situacích.

„Promiň, ale když ono to bylo fakt strašidelný. I ty nejméně děsivé věci, které by jinde nic takového nezpůsobovaly, se tady zdají desetkrát horší, jakoby všechny moje smysly byly..." v modrých očích se mu cosi zablyštilo, cosi ještě navíc k náznaku toho, že by rád odešel pryč.

„Neustále nastražené?" dopověděl jsem za něj.

Parťák přikývl. Obešli jsme skříň pod spacím prostorem, zatočili kolem ní doprava a po třech poměrně vysokých schůdcích jsme sestoupili do... asi bych měl použít slovo: předsíň i když více by to nejspíše vystihoval název: Mezisíň, jelikož se nacházela mezi dvěma pokoji, krbovou místností a zadní ložnicí. Stál tu nepoužívaný kuchyňský kout z dob minulých, almara, židle a byly tu i dveře na jednostranný ochoz atria – jakýsi úzký balkónek táhnoucí se nudlovitě jen po této stěně budovy a zakončovaly ho schody dolů zprava a zleva roh chalupy. Po ztrouchnivělém schodišti jsme dlouhé roky už nechodili, to ale určitě projde rekonstrukcí, někdy. Nestáli jsme dlouho v tom podivném pološeru a pokračovali jsme dál.

Dveře zadní místnosti zavrzaly, když se kolem kliky obtočily dlouhé parťákovy prsty a pevně za ní jeho ruka zabrala. Tak tady bylo něco hodně špatně. Hned jak jsem mezi rámem futer a kamarádem nakoukl dovnitř přepadl mě smutek, tíseň a hluboká deprese. Zíraly jsme strnule do zírající tmy tam v sednici, zatímco já se odhodlával rozpomenout si kde je vypínač. Uvědomoval jsem si, že jakmile se mi ho nalézt podaří zjeví se vlevo ony hodiny a mě se udělá nevolno, můj mozek akci prostě sabotoval nebo co, prostě jsem si nedokázal vzpomenout.

Můj společník rychle dilema vyřešil za mě a světlo lustru ukázalo docela malou, útulnou místnost, ve které se nic, naprosto nic nezměnilo od té doby, co jsem to tu navštívil. Ne! Jen zdánlivě, teta se sestřenkou zde občas spávají, duchny určitě čistě převlékla a chyběl zde nános prachu, sem určitě lidská noha občas zavítá. Ale jinak... vše stálo na svém místě jako tehdy...

Světle hnědá robustní šatní skříň vlevo od dveří, hodiny, okno, před ním postel, naproti u další stěny druhá, na zadní stěně dvě další okna, noční stolek s kýčovitou krajkou, starý ošoupaný peřiňák, vpravo ode dveří nádherné světlé piliňáky...

Parťák stál chvíli uprostřed místnosti s rukama podél těla a rozhlížel se, pak si začal všechno postupně velmi pečlivě prohlížet, od skříně a pokračoval dál. Byl jsem si jist, naprosto jist, že bouře venku nepolevila, ale tady se ozývala jakoby zdálky a jediné, co hlasitěji přerušovalo zdánlivý klid, byl klapot kamarádových moderních černých pánských bot na trochu vyšším širokém podpatku. Klap, klap. Jen parťákovy kroky, nic víc...

„Strašidelné. Skoro neslyším nic než jak tu popocházíš, zatímco venku zuří bouřka a liják." poznamenal jsem a odvrátil jsem se od skříně. Proč jsem měl neutišitelný pocit, že z ní na mého dobrého přítele každou chvíli cosi vyskočí, popadne ho to za krk a vtáhne ho to dovnitř? Vím jistě, že uvnitř se skladovaly jen staré kabáty, nic jiného, nic děsivého. Hodiny také sledovaly jak se host blíží, aby si je prohlédl.

Parťák natáhl štíhlou ale docela vypracovanou paži k hodinové skříni, ale stáhl ji zpět. „Celý tenhle pokoj, celá tahle místnost na mě dýchá něčím, co mě děsí, něčím nepřirozeným, neviditelným, snad to má na svědomí ta atmosféra ale..."

„Zemřelo tu několik lidí." vypadlo ze mě najednou, neřešil jsem to a pokračoval jsem dál. „Nejsem si jistý, ale ty postele budou původní, vyměnily se akorát matrace, které zub času už ohryzal, duchnám se vyčistilo a připadalo peří... ale ta konstrukce... bude původní, všechno... tady nepostrádá svůj příběh a že to jsou rozmanité příběhy." Věděl jsem jedno, dnes v noci se dozvíme pravdu, celou pravdu, nic než pravdu, ale nikoliv za světla. Museli jsme buď zhasnout, nebo ještě lépe, uložit se ke spánku. „Při záři lustru, se tu nic dít nebude. Šíleně se bojím, ale přečkáme tu noc."

Kamarád přikývl. „Spousta věcí je více zřetelných ve snech. Zkusme ale nejdřív jen zhasnout, aby ses ujistil, že dokážeš tady zůstat po tmě, potom překročíme k ulehnutí ke spánku." Pokynul k hodinám. „Jdi na to pomalu. Nejprve než zmáčknu vypínač, sáhni si na ně, pohlaď dlaní hodinovou skříň, pozdravte se, uvidíš co vycítíš, pak zhasnu a počkáme chvíli, co se ti ukáže pak, ano?"

Samozřejmě, dychtivost přikrmila mojí nedočkavost, mávl jsem rukou. „Jistě. Všechno chci mít za sebou, spěchám, abych už poznal pravdu, ale nemyslím na své duševní zdraví." Přistoupil jsem k hodinám a zdráhal jsem se jich dotknout, jako tehdy, bratránek se strejdou se mi smáli, strašili mě vyndaným kyvadlem, které mě pokládali na rameno a mě to bylo nesnesitelně odporné. Prostě děti.

Kamarádovy dlouhé prsty přejeli lehce po hodinové skříni za mě. „Krásné. Řezba je dekorativní, ale nic přeplácaného. Nádherný starožitný kus." Připadalo mi, že to neříká jen mě, aby mě uklidnil a nastartoval kladnější emoce vůči nim, ale že hovoří také k nim samotným, jakoby je ujišťoval o tom, že k nim necítí naprosto žádný odpor a naopak obdivuje jejich krásu, jakoby... si je usmiřoval, pokoušel se je přimět, aby nám spíše pomáhaly, ne jen nás strašily. Strašily ho vůbec? Nebo pouze pracovala moje fóbie?

„Chci je mít rád, ale bojím se jich." řekl jsem a z očí mi vytryskly slzy lítosti. „Mám vás rád! Ale vy mi ubližujete!"

„Jen se snažily na tebe mluvit, říct ti příběh." Zaznělo za námi. Oba jsme se nadskočili a otočili se.