01 - KYVADLOVÉ HODINY

- 6 -

Zašustila bunda, kolega badatel si sundal pršiplášť a někam ho odložil. „Kočka už najíst dostala a záchod jsem taky vyčistil, mám na tebe i celou noc. Přijede tvůj brácha, aby pustil psa, nebo spěcháš?"

„Ne, dnes v noci nemusím nic, akorát bych se měl pokusit z toho nezešílet. Celé tohle patro je divné." Jak jsem dal ruku víc dozadu sjela po něčem chladném a tak hladkém, že po tom nečekaně sklouzla. Lekl jsem se, cukl jsem sebou a mráz mnou projel znova. „Sakra."

„Blbá kulečníková koule, co?" Kamarádův hlas zazněl jinde než z ušáku, protože stál u střešního okna, vypínal se tam jako černá těžko rozeznatelná silueta. „Ale bouřka nepočká."

„Máš pravdu, jdeme." Mrsknul jsem svou bundu přibližně tam, kde jsem slyšel, šustění té před tím a přiskočil jsem k siluetě. „Bojíš se?" zašeptal jsem.

V dalším záblesku na okamžik se zjevila v siluetě laskavá nyní zvážnělá tvář s hlubokýma očima a krátkými vlasy, které se temně fialově jakoby zatřpytily. „A ty?" vyvlíkl se pan C. Z otázky a pevně mě chytl za ruku. „Jdeme."

Kratičkou chodbičkou nebo jak bych to nazval, jsme kolem zábradlí schodiště prošli k protějším dveřím a můj společník zabral za kliku a otevřel je. Ihned na mě zívla ta... divnota, ta podivná atmosféra místnosti. On zkusil našmátrat vypínač a já se snažil neotočit a neutéct. Podařilo se mu to a dokonce i rozsvítit. I já byl úspěšný, přemluvil jsem se zůstat.

Vpravo terasové dveře ven do svažující se zahrady, nyní do tmy, bouřky a deště, vlevo krb, naproti nám gauč a prosklená skříň se starožitnými hrnky a různými cetkami, vlevo více za námi stará postel a první hodiny, mrtvé, mlčenlivé. Snad to jediné mrtvé zde.

Pochmurno, depresivně, bylo tu prostě divně. S kamarádem jsme se již za ruce nemuseli držet, viděl jsem dobře, stejně však on šel první. Nemusel jsem ho o to žádat, vlastně... mi připadalo, že se začal bavit prozkoumáváním tohohle zvláštního místa. Popošel pár kroků, kolem postele a zastavil se u zmíněných hodin, ukázal na ně prstem. „To jsou ty neškodné, co's mi o nich vyprávěl?"

„Ano." Přikývl jsem. „Kdybych na ně dosáhl, dokonce bych vyzkoušel, zda jsou skutečně pokažené nebo prostě jen stojí."

Parťákův dlouhý ukazováček s černě nalakovaným nehtem, což samo osobě vypadalo dost creepy, zvláště teď když kamarádova pleť měla v tomhle světle vyloženě světlý nádech, rozhoupal malé kyvadlo... vlastně to byl jen ciferník s kyvadlem, tento typ mi nikdy tolik potíže nepůsobil... ozvalo se tikání a kývání nepřestávalo. „Vypadají v pořádku, uvidíme, zda ještě půjdou až se budeme vracet... říkal si, že míříme do zadní místnosti, ne?"

„Ještě ne." najednou jsem si všechno užíval, celé mi to náhle připadalo jako jedno velké dobrodružství. Rychle jsem přešel k žebříkovytím schodům kousek o nás a ukázal nahoru na prostor podobný verandě uvnitř místnosti. „Nejprve bych potřeboval, aby ses porozhlédl tady ve spacím prostoru. Na mě tenhle... schodo-žebřík není, dolů se šíleně bojím a zdola nevidím, zda tam nechali... asi dvoje... maličké kyvadlové hodiny."

Parťák beze slova přistoupil k žebříku, byl to spíše žebřík než schody, ale ani jeden název vůbec neodpovídá skutečnosti. „Fajn." Skoro v mžiku se kamarád ocitl nahoře, jakoby autor schodišťátko vytvořil jeho vysokému, štíhlému tělu s dlouhými končetinami namíru.

„Pozor na hlavu!" Křikl jsem, páč já bych se tam sotva bezpečně postavil a to jsem to zkoušel naposledy před lety, mnoha lety.

Nad zábradlím na mě vykoukl vršek temně fialové hlavy. „Nebudu se pokoušet vstávat, myslím, že se svou výškou na to tady nemám."

„No jo, má se tam ležet a spát, ne stát a klábosit." Pousmál jsem se.

„Jo, jo... spát... u dvířek... asi na půdu... jsou tady... dvoje... malé... mám je snést dolů? Hele... to vyzní jako by sem někdo dobýval."

Hrklo ve mně. „Jak to myslíš? Dobýval?"

„Zní to jakoby někdo nehty škrábal na dvířka, co tady jsou... kam vedou? No to je fakt creepy! Jdu dolu! A takové rany! Nechci aby mě tu nachytal..."