Nenávidím Tě, Wolfharde

16.

Probudila mě moje máma. ,,Vstávej musíš se připravit, aby jsi byla dokonalá" pohladila mě po vlasech a jemně se na mě pousmála.

Vstala jsem z postele a moje máma mě hned začala česat, líčit a připravovat oblečení. Nechápu, že jsem s tím ještě neskončila. ,,Mami já tam nechci" otočila jsem se na ni, která držela lak na vlasy. ,,Tami musíš. Jsi tak dokonalá a neříkám to jen já, jak vidíš" pousmála se na mě a začala mi lakovat vlasy.

Došlo mi, že nemá cenu mámě říkat, že tam nechci, protože ona neposlouchá. Její jedno jak se cítím, jak mi je. Mrzí mě to, že moje máma mě neposlouchá.. Už jenom kdyby mi naslouchala, kdyby mě víc poslouchala, pomáhala mi, tak by jsme měly o mnohem lepší vztah..

,,Tak a teď si obleč ty šaty" poplácala mě po rameni máma. Otočila jsem se a na mé posteli ležely dlouhé červené princeznovské šaty. Byly....byly nádherný..
Šaty jsem si na sebe vzala a na zádech mi máma zapla zip. ,,Jsi perfektní Tamaro" usmála se na mě. ,,Tak pojď jedeme" ukázala rukou. Kývla jsem a začala nastupovat do auta. Dala jsem si do uší sluchátka, abych neposlouchala ty jejich kecy. Kecy rodičů. Furt jenom Buď perfetní
Nezkaz to
Vyhraj tu korunku
Dokonalá Tamara
Už mě to unavuje! Ty kecy!

Jsme tu. Není to žádná dálka.. Jedete ani ne 10 minut.. Táta mi pomohl vystoupit z auta. Vešli jsem do areálu a já už spatřila takových lidí.. ,,Tak jdi" usmála se na mě máma a ukázala na zákulisí. V zákulisí jsou všechny soutěžící, které se ještě připravují. Nerada tam chodím.. Žádná se semnou nebaví..

Ze zákulisí jsem se podívala na diváky. Tak moc jich tu snad nikdy nebylo.. Támhle je..Támhle sedí..On opravdu přišel.. Uviděla jsem Finna..
,,Všechny na místo" uslyšela jsem. Šla jsem na místo a teď už jen čekala kdy mě zavolají..
Furt mi lítalo hlavou jen to co o mě lidi říkají a co si myslí..
Dokonalá.
Perfektní.
Ona je chodící dokonalost.
Nemá ani chybičku.
,,Tamara Anderson" řekli do mikrofonu

Zvedla jsem se ze židle a ještě se trochu upravila. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla na jeviště. Uviděla jsem Finna rozzářeného a usměvavého. Nahodila jsem úsměv, narovnala se a šla. Blesky od foťáků lítaly jeden za druhým. Potlesky lidí též.

Vrátila jsem se zpět do zákulisí a čekala až nás zavolají všechny najednou. Teď už se nás jenom zeptají na pár otázek a pak vyhlásí vítězkyni.

Po 10 minutách nás zavolali. Všechny si postupně volali, až to padlo na mě. Přistoupila jsem blíže k mikrofonu a otočila se na muže který to všechno pořádá. ,,Odvedla jste úžasnou práci. Vaše první otázka.. Jaké je vaše největší přání?" zeptal se mě. ,,Oh moje největší přání.. moje největší přání. To je úžasná otázka."otočila jsem se na rodiče, kteří se usmívali od ucha k uchu. ,,Moje největší přání je..je být šťastná.. A proto tady končím" strhla jsem číslo ze svého hrudníku, který jsem odhodila zmuchlaný na zem. Po schodech sešla z jeviště.

V těch těžkých šatech jsem běžela domů. Rychle jsem zabouchla dveře a běžela do mého pokoje.

Všechny mé poskládané trofeje jsem shodila na zem. Tu největší jsem rozmátila, o co to nejvíc šlo. ,,A teď si beru nůžky" řekla jsem si pro sebe. Čapla jsem nůžky ze svého stolu a šla k umyvadlu.

Ještě jednou jsem se koukla na moje dlouhé vlasy, a pak už jen začala stříhat. Prameny vlasů padaly do umyvadla. Po ostříhaní jsem se podívala do zrcadla. Uviděla jsem sebe..Sebe s krátkýma vlasama. Sundala jsem si tu tunu make-upu a s nim i umělý řasy. ,, Není žádný doktor nebo pilulka, která umí vzít bolest pryč, dokážu to jenom já sama. A nikdo mě neosvobodí z mého těla.. Je to má duše, která potřebuje operaci.. Umělý smích a popírání mě vezmou jedině tak daleko, že se zlomím" vzala jsem pěst a zrcadlo rozmlátila na kousky.
Se slzami ztékajicími po mých tvářích jsem si hrábla do mých krátkých vlasů a koukla se do roztříštěného zrcadla.

,,A teď? Teď už budu šťastná?"