I'm sorry

I messed up...

Pomalu jsem vešel dovnitř, nechtěl jsem ho probudit, kdyby náhodou spal. Byl otočený zase k tomu oknu, klidně dýchal, myslím, že spí.  Zavřel jsem dveře. „Doktor Iero." Nespal. Nebyla to otázka, věděl kdo jsem. Jak to mohl vědět? Stejně tak jako já to mohla být třeba Stacy nebo nějaký jiný doktor. „Ahoj, Gerarde. Jak se dnes máš?" Dobře, nebudeme si lhát, nejsem až tak naivní, abych od něj čekal odpověď na otázku, jako je tahle. Místo toho dál koukal z okna ven, kde se už nějakou dobu schylovalo k pořádnému lijáku. Povzdechl jsem si, posadil se na židli vedle jeho postele a začal si číst jeho složku. Odpověď se mi stejně nedostaví. Ten kluk byl expert v ignorování ostatních. Jen co jsem tu složku otevřel, jsem si uvědomil, že nazývat ho klukem, je nejspíš nemístné.Gerard Arthur Way, 18 let. Narodil se v dubnu, proto je tak tvrdohlavý. Nebyl tu poprvé, nemocnici navštěvoval příliš často. Fóbie z jehel a dotyků. Proč?... „Je tam něco zajímavého? Chci se o sobě taky něco dozvědět." Lekl jsem se. Nevěděl jsem, že se na mě dívá. Nemohl jsem si odpustit pohled do těch smutných očí. „Vlastně nic moc." Usmál jsem se na něj a on odvrátil pohled na kytku v rohu pokoje. Víc jsem si ho prohlédl. Vypadal celkem hubeně, obvaz na jeho ruce podtrhoval fakt, jak bledá jeho pleť skutečně je. Kdybychom byli ve fantasy příběhu, on by byl určitě upír. Nevím proč jsem se pozastavil zrovna nad jeho rty. Na první pohled bylo ale jasné, že spodní ret si vážně rád okusuje. Když nebereme v potaz tenhle fakt, jeho rty byly rozkošně narůžovělé a jedinou výraznou součástí jeho tváře byly proto ty nádherné oči. Nikdy je nebudeš moci mít. Ignoroval jsem tu poznámku, kterou si vymyslela ta pesimistická část mě. Ne, nikdy je nebudu mít, protože o ně nestojím. Nejsem do něj zamilovaný. Zadíval jsem se na jeho ruku a kromě obvazu, který k mému překvapení stále přetrvával na svém místě, jsem si všiml, že si rád kouše i nehty. Jak to tak vypadá, ten kluk má snad všechny příznaky úzkostné poruchy. Upozornil jsem sám sebe, že tu nejsem proto, abych si ho prohlížel a vstal jsem.„Provedu kontrolní vyšetření, dobře?" Přitáhl si deku blíž ke krku. Byla mu zima? Nebo to bylo jen opatření před jakýmkoliv dotykem, který mohl z mé strany přijít? „Dělali mi ho včera. Nestačí to?" Ah, no tak, tohle je snad zlý sen. Vyšel jsem ven, abych si mohl promluvit se Stacy. „Kdo mu dělal včera vyšetření?" Nevěděla jméno doktora, neměl jsem jí to za zlé, tvrdila ale, že u obou vyšetření byla.Požádal jsem ji tedy o radu. Odpověděla, že má moc práce. Děkuji mnohokrát. Vrátil jsem se k Gerardovi a rozhodl se ho na nic neptat a prostě provést vyšetření. Jakýkoliv kontakt byl ale nemožný. „Proč to děláš?" Zatvářil se, jako by před ním právě stál ten nejhloupější člověk na Zemi. „Nechci, abyste se mě dotýkal." I přes to, jak strašně roztomile se na mě koukal, mi lezl na nervy. „Jsi v nemocnici. Tady se bez dotýkání neobejdeš, chlapečku. Přestaň se chovat jako malé dítě a prostě to přijmi." Dobře, přiznávám, někdy jsem až moc ignorantní k určitým faktorům, ale tohle ode mě přece nebylo až tak hnusný, nebo bylo? Od té chvíle se mnou nepromluvil. Nejspíš jsem mu ublížil. Pokaždé, když jsem se ho dotkl, pohltila ho nová vlna paniky. Bylo mi ho líto, ale dělal jsem, co jsem mohl, abych se ho dotýkal co nejméně. Když jsem dokončil vyšetření a zapsal výsledky, začal jsem litovat, že jsem se to rozhodl udělat. Teď už můžeš na to, že by byl někdy nějakým zázrakem tvůj, zapomenout, hlupáku. Chtěl jsem se mu omluvit, říct mu, že to prostě bylo nutné, ale jen co jsem se pokusil promluvit, překryl se celý dekou a odmítal vylézt. Teď vážně vypadal jako malé dítě. Po všech pokusech o navázání kontaktu jsem to vzdal a odešel jsem. Cítil jsem se strašně. Ublížil jsem mu a on se se mnou teď nebude bavit. Zjistil jsem, že jediný, s kým za celou dobu navázal komunikaci, jsem byl já. A díky tomu jsem se cítil ještě hůř. V hlavě mi přetrvávala jen jedna otázka. Proč? Proč právě já? A proč mě to právě zahřálo u srdce?