I'm sorry

And you completely destroyed me

A víte co? Protože vás strašně miluju, tady máte ještě třetí. <3 :)

Gee:

Odemkl jsem dveře do potemnělého bytu. Potichu si sundal boty a zašel do koupelny, kde jsem si musel opláchnout obličej, abych se nekřenil jako idiot. Ani to ale nepomohlo. A tak jsem se pár minut usmíval na svůj spokojený odraz v zrcadle. 

A potom jsem se vydal do kuchyně, abych se trochu napil před tím, než se odeberu do postele. 

V tlumeném světle digestoře u stolu nehybně seděl Bert. 

Obešel jsem ho a když nijak nereagoval, prostě jsem si nalil vodu a celou skleničku vypil. 

„Užil sis to?" sklíčeně se zajímal. 

Nevěděl jsem, co si mám myslet. Je naštvaný, smutný, je mu to jedno, vzdává to? 

Věnoval mi pohled, který říkal ještě míň, než jeho tón hlasu. 

V napjatém tichu jsme na sebe chvíli koukali, potom mi pohled na vteřinu uhnul k podlaze, ale hned se vrátil do jeho očí. 

„Jak šel pohovor?" snažil jsem se stočit konverzaci na snad víc příjemnější téma. Očividně jsem ale měl zůstat u toho prvního. 

Ve mžiku se jeho na pohled neutrální nálada změnila v pohromu. Na povrch vyplul všechen ten vztek, co v sobě po dnešku měl. 

„Děláš si prdel, kurva? Ten čurák si nenechal nic vysvětlit, všechno věděl nejlíp a jeho firma 'rozhodně nebude spolupracovat s tou naší'. Celej večer strávenej v té zasrané restauraci byl na hovno a vůbec mi nepomohlo, žes tam přitáhl ty a ten píčus!" nedbal na noční klid a nechal svoje emoce dost nahlas plynout ven. Agresivně se postavil, u toho praštil do stolu a ve mně se v ten okamžik zastavila všechna krev. 

„Vlastně se nemůžu rozhodnout, kdo z vás je víc naivní. Takovou děvku přece nemůže milovat ani on. Seš směšněj, Gerarde," sarkasticky se zasmál. 

Vyděšeně jsem sledoval, jak se ho s každým krokem směrem ke mně zmocňuje vztek. 

Bert byl vždycky vzteklej, ale takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Poprvé jsem z něj měl opravdu strach. Kdyby to mělo smysl, možná bych i začal volat o pomoc. 

„Berte-" jemně jsem k němu natáhl ruce ve snaze uklidnit ho. 

Hrubě mě chytil za zápěstí a stále se přibližujíc ke mně mě donutil opatrně couvat. 

„Drž hubu,Gerarde. Nedělej si to ještě horší. Pro jednou nebuď kretén," mačkal mi zápěstí, jak se mě snažil donutit zastavit. „Utečeš potom za ním? Řekni mi jednu jedinou věc, Gerarde. Vysvětli mi, co ti může dát on a já ne? V čem je lepší?" v očích se mu zaleskly slzy, ale jeho agrese se rozhodně nechystala odejít a udělat jim místo. 

„Frank mě na rozdíl od tebe má doopravdy rád." Překvapilo mě, s jakým odhodláním jsem to vyslovil, když vezmu v potaz fakt, že bych se nejradši vypařil. 

„A od kdy žiješ v domnění, že já tě rád nemám?" pořád křičel. Zuřil tak moc, až byl celý rudý. A, bože, já se ho bál.

„Myslíš si, že už tě rád nemám – tak fajn, sbal si věci a vypadni! Jdi za ním, ale až ti ublíží, nechoď s pláčem prosit a omlouvat se." 

„Frank není ty, Berte," sebral jsem zapomenutou odvahu a po dvou letech soužití jsem se mu postavil. 

„Ne, není, to je fakt. Frank je jenom kokot, co nemá na to, někoho si najít a má potřebu přebírat partnery jiným," konečně pustil moje ruce a začal nebezpečně rozhazovat těma svýma. „A konečně se mu zadařilo, protože narazil na tu největší kurvu pod sluncem," jemně mě praštil do hrudi a ve mně to hrklo, když jsem zády narazil do zdi. Už nebylo kam utéct. 

„Nepovedlo by se mu to, kdyby ses ke mně nechoval jako k hadru!" začal jsem být histerickej, nad mou myslí převzala kontrolu panika. 

„Chovám se k tobě jako k hadru?" 

„Jsem ti dobrej jenom na sex!" po tvářích mi začali stékat slzy. „Za poslední dva roky jsi mi neřekl, že mi to sluší, nebo že mě máš rád, pokud to nemělo co dočinění se sexem! Mimo ložnici jsem jenom 'zasranej teenager v depresích' a už ani ty mě nemáš rád! Bůh ví, jestli jsi mě vůbec někdy rád měl," mísily se ve mně snad všechny negativní emoce. 

Měl bych být zticha, pokud ho nechci vytočit ještě víc, ale nemohl jsem přestat mluvit.

„Měl jsem tě rád. Miloval jsem tě do té doby, než ses začal jako nějaká zkurvená třináctiletá holka řezat. Jenom proto, že prostě nejsi schopnej přijmout, kdo skutečně jsi. Zkažená kurevská fetka. Taháš se s kýmkoliv, kdo ti řekne pár vlídných slov. Ale to není moje chyba, Gerarde. Děláš si to sám," přišel tak blízko, že mi znemožnil jakýkoliv pohyb. 

„Berte-" vypustil jsem potichu mezi vzlyky. 

„Copak, Gee? Děje se snad něco? Neříkej mi, že tě to mrzí," ironicky se mi usmál do tváře. „Ach, chudáček Gee, ten Bert ho Pořád. Jenom. Týrá!" dlaní praštil do zdi vedle mé hlavy. 

Přikrčil jsem se. 

„Škoda, že tu není Frankie, aby mu pomohl. Chudák Gee, co s ním teď jenom bude," hlas se mu vztekem znatelně třásl. „Kdyby jenom Gee nebyl taková děvka a sebestředná píča. Třeba by si potom vážil všech těch věcí, co pro něj Bert dělá," dlaň svěšené ruky sevřel v pěst. 

A to by měl být ten moment, kdy bych se měl začít omlouvat. Brečet po odpuštění. Ale já jsem se rozhodl přilít benzín do ohně. 

„Kdyby ti tvoje ego dovolilo přiznat si, že i ty děláš spoustu věcí špatně, nic z toho by se nedělo. Třeba bych se už ani neřezal, víš? Nehaž vinu jenom na mě, protože ty ses o tohle zasloužil víc než dost! Kdybys nebyl takovej kripl a-" 

A. 

Chuť železa v puse. 

Tepající bolest. 

Slzy proudící mi z očí. 

Svezl jsem se k zemi. Schoulil se do klubíčka. 

Až v ten moment jsem začal vnímat ještě jinou bolest. Moje srdce se tříštilo na kousíčky. A všechno by bylo jednodušší, kdyby mě jeho střepy zabily. 

Čekal jsem další. Ale skrz moje vzlyky se jeho kroky jen pomalu vzdalovaly, až jsem zbyl jenom já. V potemnělé kuchyni. 

Histerický pláč ještě znásoboval bolest. Třeštila mi hlava. Síla, kterou do té facky dal, mnou trhla tak, že jsem se praštil týlem do zdi. To, že se mi ji rozhodl dát uprostřed věty způsobilo, že jsem si prokousl vnitřek tváře. Krev vtíkající mi do úst byla příjemně teplá a když už jí bylo moc, vytékala slabým potůčkem ven. 

Bože, já vím, že si nezasloužím smilování, ale prosím, nech mě už konečně umřít... 

Když mi ani modlení nepomohlo, donutil jsem své bolavé tělo vstát. Musel jsem se opřít o zeď, protože se mi motala hlava a moje mocné vzlyky se mnou házely jako vítr s peříčkem. 

Po třech pádech na zem a psychickém zhroucení se, jsem se konečně dobelhal do koupelny. Na tričku jsem měl skvrny od krve. To už můžu rovnou vyhodit. Vyplivl jsem obsah mých úst do umyvadla a pustil vodu. Několikrát jsem si pusu vypláchl, krev ale dál tekla. A tak jsem přestal.

 Nemohl jsem si nechat ujít pohled do zrcadla. Tím, že posiluje, Bertovy rány jsou tvrdší, než ty, na které jsem byl za svůj život zvyklý. Na jedné půlce tváře se mi proto začínala dělat jedna velká modřina. Při povážení velikosti jeho dlaně se vlastně ani nedivím. 

Z neustávajícího breku jsem měl plný nos. Tak plný, že se k tekoucím slzám přidal i nechutný sopel. Začal jsem v šuplících pod umyvadlem hledat zásoby kapesníků. Posmrkoval jsem a když jsem je konečně našel a svůj nos uvolnil, za chvíli byl stejně zase plný. 

Moje oči byly úplně rudé, bolelo mě břicho z těch neustávajících vzlyků. 

Zase jsem se svezl k zemi a po zbytek noci už jsem se z ní nehl. 

Nakonec jsem sám sebe uspal pláčem.