I'm sorry

The clouds turned to gray

Ahoj! <3  ._. Mám takové obavy, že až s touhle story jednou skončím, bude delší, než všechny ty real romány. ;-; ... Jinak, kdyby měl někdo zájem o moje trapný kecy v jeho životě, můžete mě sledovat na Twitteru! (BlueStar_Tweets) :D Někdy i tam splodím něco normálního :D.. Snad se vám dnešní kapitola bude líbit :) 

Hodně jsme se sblížili, často jsme trávili čas spolu. Tahal mě po zábavách a pak u mě přespával. Utíkal z domu. Někdy ke mně, jindy za přáteli. Byl divokej. Miloval pozornost. Rád se ukazoval. A mě se přesně taklíbil.

Fetoval, chlastal a pod vlivem všech těch látek mu bylo jedno kdo a co bude dělat s jeho tělem. Byl taková malá, dokonalá a moc mladá kurvička. Pro chvíli pozornosti udělal cokoliv.

Naše první hádky se týkaly právě toho. Vadilo mi, že to krásný tělo, který teď už vlastně patřilo mě, může mít každej. Byl přece můj. Jeho stehna, zadek, bříško, ruce, rty, to všechno bylo moje. Já bych měl být ten jediný, kdo se jich může dotýkat. Jenže to se zase nelíbilo mu. Nechtěl nikomu patřit. Patřil jenom sám sobě. Dělal si, co chtěl. Dotýkat se ho mohl kdokoliv, když mu to dovolil. 

A já jsem v jeho očích plnil nepodstatnou roli. Vyplňoval jsem prázdno. To se ale časem zvětšovalo.

V hlavě, v té to neměl v pořádku nikdy. Byl to tak trochu blázen od jakživa. Snažil jsem se ho spravit. Pomoct mu přestat s tím hnusem, co bral, urovnat věci s rodinou... Nechtěl. Čím víc jsem se snažil, tím víc se vzdaloval. A já jsem si nemohl dovolit ho ztratit.

A přece jsem o něm po roku randění víc jak měsíc neslyšel. Pořád jsem čekal, až se natěšeně objeví ve dveřích a bude mi vyprávět o všech aktivitách, které s přáteli podnikl a jak se nemohl dočkat, až mě zase uvidí a pak mi navrhne, že někam vyrazíme. A ono houbelec. Ani nezavolal, aby si postěžoval, jak otřesní jeho rodiče jsou a jak tu malou mrchu nenávidí. Snažil jsem se ho kontaktovat já, ale vždycky mi to tipl. Zprávy ignoroval. Během jednoho měsíce byl krásnej románek pryč. Udělal jsem snad já něco špatně?

Nakonec se oplatilo trpělivě čekat. Přišel pozdě v noci s batohem na zádech. Jen co jsem otevřel dveře, spadl mi do náruče. Byl unavený a z nějakého důvodu pořádně naštvaný. Neptal jsem se, proč se neozval a co se stalo, že má takovou náladu. Prostě jsem ho odnesl do postele a nechal ho se z toho vyspat.

Ráno z něj vypadlo, že se asi před týdnem fakt pohádal s rodiči a tak odešel. Potuloval se s Jimem. Byl to takový vysoký hubený kluk, oblékal se jen do černé a agresivní červené a nevzbuzoval zrovna nejlepší dojem. Nedivil jsem se, že se Gerardovým rodičům nelíbilo, že je s ním tak často. Dovolím si i říct, že ten člověk byl důvodem, proč Gee vůbec s fetem začal. Každopádně, sám jsem si domyslel, co takový 'potulování s Jimem' znamená.

Trvalo další týden, než jsem ho přesvědčil, aby se vrátil domů. Jeho rodiče o něj museli mít neskutečný strach. A to byl ten zlomový okamžik. V té době se najednou ze dne na den změnil.

Přišel s pláčem. Než jsem z něj vytáhl, co se stalo, byl čas jít spát. Umřeli. Všichni. Čekal jsem, že mu život všechny jeho špatný rozhodnutí nějak oplatí, ale tohle si ani zdaleka nezasloužil. Byla to rána, která mu nadobro rozdrtila srdce i mysl. Přestal se smát. Přestal se stýkat se svými přáteli. Uzavřel se. Ani já jsem už nebyl schopný předpokládat, co udělá.

Prodal jsem svůj byt a nastěhoval se k němu. Platil jsem nájem, účty, všechno, co bylo nutné. Staral jsem se o něj. Podporoval jsem ho, jak nejlíp jsem uměl. Nutil jsem ho něco dělat. Každý ráno jsem ho vytáhl z postele, donutil ho najíst se, převléct a odvedl ho do školy. Prospěch neměl zrovna nejlepší už když jsme se poznali, ale po tomhle na školu úplně rezignoval. Neučil se, nezajímal se, že propadá.

Takhle to šlo dalšího půl roku. Pak mi jednou při večeři oznámil, že skončil. Na celou školu se vysral. Naštvalo mě to. Zahodil svou budoucnost. Jen tak. Pro nic. Křičel jsem a on brečel. To byla jediná emoční odezva, kterou jsem z něj dokázal vytáhnout.

Začal hodně kreslit. Vážně mu to šlo. Byla to navíc jediná činnost, která ho osvobozovala od nudy.

Změnil styl. Už se nesnažil zaujmout a ukázat, co může nabídnout. Holou kůži abyste hledali pod několika vrstvami oblečení. Přišlo mi to zvláštní, ale nechal jsem ho v tom. Když mi ale nedovoloval obdivovat jeho tělo, zasloužil jsem si aspoň vědět, proč.

Těch prvních pár jizev mám do mysli vrytých napořád. Pár rudých čar agresivně křičících z jeho bledé kůže. Kapky krve se třpytily v záři světla stejně, jako jeho slzy. Díval se na mě tím vyděšeným omluvným pohledem. 

Nemohl jsem se hnout. Nemůže to dělat. Nemůže si takhle ubližovat. Nemůže ničit to, čím je.

 Měl jsem o něj strach. Tak velký, že se ve zlomku vteřiny změnil ve vztek. 

Zuřil jsem, vyčítal jsem mu to. Cítil jsem beznaděj. 

A on na mě jenom tupě zíral a za pár dnů to udělal znovu.

 Začal jsem si uvědomovat, že už nikdy nezískám zpátky toho malého tygříka, do kterého jsem se zamiloval. 

Věděl jsem, že mu tím vztekem ubližuju. 

Bylo by mu líp samotnému. Ale nechtěl jsem ho opustit. Zabil by se. 

Svými činy ale pomalu zabíjel všechno to, co mezi námi kdy bylo. 

Trpěli jsme oba. 

Navzájem jsme se ničili. 

Každý to však vyjadřoval jinak.