I'm sorry

From a different point of view

Ale ahooooj :) Kdyby to někoho zajímalo, žiju, operace proběhla úspěšně a už se ani necítím tak špatně z psychického hlediska :D (nevěřili byste, co se mnou udělala nemocnice ._.) Užili jste si Vánoce? Dostali jste všechno, co jste si přáli? Řekli jste svým blízkým, že je milujete? Dobře, budu vám věřit. Teď se zaměřme na důležité věci! Chtěla bych vám všem oznámit, že část téhle kapitoly, bohužel, není z mé hlavy. Ano, vím, hřích. Nebylo to ale z důvodu nějakého nedostatku fantazie nebo podobně. Než mě zanevřete, nechte mě vše vysvětlit. Celý příběh mám vlastně už od začátku vymyšlený. Nad touhle částí jsem přemýšlela dlouho a nedávno, zrovna když jsem se ji chystala psát, jsem narazila na pár obrázků. Autorem těch obrázků je Z-Pico a musím říct, že ten člověk je génius. Ne jen, že při pohledu na ty obrázky mi hlavou proběhlo "Páni, to mi připomíná Geeho a Berta.", když jsem si totiž našla jeho komiks, ze kterého tyhle moc podezřele podobné postavy pochází, zjistila jsem, že jim vytvořil příběh, který se opravdu moc podobá tomu, co jsem pro mé postavy plánovala já. Takže jsem se rozhodla, že mu pomůžu získat víc fanoušků, no ne? Prakticky řečeno, pokud se vám bude líbit tahle kapitola, moc bych ocenila, kdybyste si ho zkusili najít, protože jeho komiks je andělský <3. Toť vše. Jo ještě, nemějte strach, nic jsem neukradla, přísahám. Ehm...konec otravných keců, užívejte! <3 

Bert: 

Pamatuju si naše první setkání, jako kdyby to bylo včera.

Jakožto spokojený mladý muž zvykající si na obyčejný život dospělých jsem se rozhodl kus své výplaty utratit v baru. Normální večer. 

K půlnoci ale dovnitř vtrhla skupinka děcek. Zdálo se, že už měli taky dost popito a jenom měnili stanoviště. Všichni zamířili někam dál, jenom jeden z nich se se smíchem postavil vedle mě k baru a objednal si nějaký drink. 

Na první pohled nešlo poznat, jestli je to holka nebo kluk. Konečky vlasů končily v rovině s bradou, oči lemovaly husté dlouhé řasy, crop-top a až moc uplé džíny mi toho taky moc neřekly. Ale hlasem to byl stoprocentně kluk. Očividně trochu jiné orientace, nebo měl jen jiný styl. Každopádně přitáhl mou pozornost. 

Jeho smích každou chvíli rezonoval celým mým tělem, přeřvával muziku a jemně se vrtěl do rytmu. Měl fakt dost, ale byl rozkošnej. 

Když po nějaké době začala hrát nejspíš jeho oblíbená písnička, nadchl se tak moc, že si rozlil pití. Barman se na něj zamračil a já jsem se začal smát. 

Na to se otočil ke mně. „Co je?" podezřívavě se na mě koukal, zkoumal, jestli mě náhodou odněkud nezná.

„Nic," ujistil jsem ho, když jsem se uklidnil. „Už radši nepij, prcku," poradil jsem mu. 

Vysloužil jsem si tím od něj akorát vztyčený prostředníček. „Hleď si svýho, buzíku," ironicky našpulil rty, odstrčil se od baru a zamířil na toalety. Zbytek večera jsem toho drzého děcka měl plnou hlavu.

 O pár dní později jsem se normálně procházel po ulici. Konečně byla příjemná teplota na obyčejné tričko a vzduch tak sladce voněl. Byl to pěkný večer. Lampy mi svítily na cestu, nikde nikdo, ticho. 

To ticho najednou přerušily tvrdé nárazy podrážek na chodník. Někdo běžel. Otočil jsem se k místu, odkud ten zvuk přicházel a v tu chvíli to ztichlo. 

Prchající se prudce zastavil pár kroků přede mnou. Měl na sobě uplou mikinu a džíny, ve kterých bych nikomu nedoporučoval běhat. Stál a zíral na mě. Krapet vyděšeně, možná si mě pamatoval, kdo ví. V ruce měl deštník.