I'm sorry

Why?

Teplo mého vyhřátého bytu nás praštilo do nosů, když jsem otevřel dveře. Gee už neplakal, teď se třásl z jiného důvodu. Byla mu zima. Nechat si promoknout oblečení a jít v něm celý kilometr v neustávajícím dešti nejspíš nebyl nejlepší nápad. Jestli teď bude nemocný, je to vlastně jenom moje vina. Byl na kost zmrzlý. Zavřel jsem za námi dveře. „Dám ti něco na převlečení, ať neonemocníš." Usmál jsem se na něj, ale on nevypadal, že by mi chtěl úsměv oplatit. Zul si boty a jen tak tam stál. Využil jsem toho, že se nehýbal a zašel jsem do ložnice vyhrabat ze skříně něco, v čem by popřípadě mohl i spát. Potom jsem se vrátil a poslal ho se převléct do koupelny. Mezitím jsem se převlékl i já, postavil jsem vodu na čaj a připravil mu trochu jídla. Teď jsem byl vděčný za to, že jsem úklid uskutečnil už ráno a nenechal ho až na můj návrat. Co by si o mě v takovém případě myslel? Vrátil se asi o deset minut později, když už jsem měl všechno připravené. V kalhotech, co jsem mu dal, úplně plaval a moje stará mikina mu byla také dost volná, ale alespoň se mu vtom bude pohodlně spát. Navíc vypadal neskutečně roztomile. Jeho oči zoufale žádaly odpočinek. Díval se na mě jen malou škvírou mezi víčky. Pomalu se přišoural ke stolu a na mé pokynutí se posadil. Jen zíral na to jídlo co jsem mu připravil. „Najez se." „Nemám hlad." „Potřebuješ jíst, Gee." Vzal do ruky neochotně vidličku a začal šťourat do hromádky míchaných vajec. 

Ptáte se jestli umím uvařit i něco jiného? Samozřejmě, že umím. Třeba takovou velkou spoustu různých polévek, pár omáček a když mám málo času, prostě něco usmažím ve fritéze. Ale nic není tak rychle uvařené jako míchaná vajíčka. 

Když do sebe natlačil alespoň trochu jídla, zabodl pohled do mých očí, které ho bedlivě sledovaly polykat každé sousto. „Děkuju, ale teď už bych měl jít domů." Už minule jsem si všiml, že když se zmiňuje o domově, jeho tón hlasu absolutně mění význam toho slova. „Gee, nerad bych tě posílal v takovém stavu domů. Můžeš tu přespat, pokud ti to nedělá nějak obzvlášť velký problém. Aspoň budeme mít čas si promluvit, co ty na to?" Vypadal zmateně. Únava začínala převládat kontrolu nad jeho myšlením. „Promluvit o čem?" Věděl jsem, že když mu navrhnu, že si promluvíme o jeho problémech, nebude souhlasit. Musel jsem ho donutit mluvit o tom nějak jinak. Vymyslet nějakou okliku. „Co třeba se trochu víc poznat? Venku jsi říkal, že tě vůbec neznám. Máš pravdu. A rád bych to změnil." Usmál jsem se na něj a on zareagoval tím, že si promnul oči. Zmiňoval jsem se už o tom, jak je roztomilý? „Fajn." Znělo to spíš jako něco, k čemu jsem ho přinutil než jeho upřímný souhlas. „Ale začnete vy." Vážně se tak nerad otevíral ostatním? „Dobře." Když začnu já, on bude muset pokračovat. Tak či tak mluvit bude.

 „Co bys chtěl vědět?" Neustále jsem se na něj usmíval. Ani jeden úsměv mi ale neoplatil. Chvíli vypadal zamyšleně, ale myslím, že spíš přemýšlel, jestli se na to vážně zeptat, jestli vůbec chce znát odpověď. „Proč-" pauza. Nebyl si jistý. „No tak, můžeš se zeptat na cokoliv." Napil jsem se svého čaje a uvědomil si, že on se toho svého ještě ani nedotkl. Podíval se mi do očí. „Proč se o mě tolik zajímáte? Proč jste mě přivedl k vám domů, dal mi najíst, půjčil mi své suché oblečení, nabídl mi, že tu mohu přespat, tolik se o mě staráte? Proč mě chcete poznat? Proč se mě snažíte neustále zachraňovat? Proč mě nenecháte umřít? Musí v tom být něco víc než jen to, že jste doktor." Věděl jsem, že vidí lidem do duše, ale až takhle? Co je tohle za magii? 

Dlouho jsem přemýšlel nad přiměřenou odpovědí. „Gee-" nejspíš čekal, že si budu stěžovat na jeho otázku, a tak mi skočil do řeči. „Říkal jste, že se můžu zeptat na jakoukoliv otázku a tohle mi vrtá hlavou už hodně dlouho. Zasloužím si vědět, proč to děláte. Nikdo se o mě nikdy tolik nestaral." Jak jako nikdo? Rodiče, přátelé..,ne? Nikdo? Vážně? Pohltila mě vlna jakéhosi zklamání. Nevím, kde se vzala nebo co ji spustilo, ale byla tady a ovlivňovala mé myšlení. „Pokud ti to vadí, měl jsi mi říct dřív." „Ne,ne, nevadí. Já jen, nikdo..pro mě nikdy tolik věcí nedělal..Chci vědět proč. Co vás k tomu vede?" Dlouho bylo ticho. Zíral mi přímo do očí a vyžadoval odpověď, kterou si zasloužil, ale která stále nepřicházela. 

To ticho prolomily až hlasy, které přicházely z chodby. Někdo se hádal. Opět. Mě to ale na štěstí vytrhlo z přemýšlení. „Víš, Gee, je na tobě něco, co mě to nutí dělat. Jsi prostě jiný. Možná to byla tvoje panika, když jsem se tě poprvé dotkl, nevím. Ale něco tu je. A to něco mě nenechá tě nechat jít a vykašlat se na to, jak se cítíš. Chci ti pomoct, zasloužíš si to." Zíral na mě, v obličeji měl výraz, který jsem na něm ještě neviděl a tudíž jsem nevěděl,jak si ho mám vyložit. V jeho očích se cosi zajiskřilo a vzápětí se zahleděl do podlahy a začal si je mnout. „Hádám, ...že teď je řada na mě, co?" Jeho unavený tón dodával podklad tomu všemu co se dělo. Zdálo se, že úplně chápe, na co se ho chci zeptat. A rozhodně mi nechtěl odpovědět. „Vážně vám můžu věřit? Nejsem si jistý...jestli vám to mám říkat..." Snažil se co nejdál oddálit svou odpověď. Věděl, že když bude projevovat svou únavu dostatečně dlouho, nechám ho jít spát. Ale já jsem chtěl vědět co ho vede k takovému chování, a proto jsem nereagoval ani na jednu z těch vět, které řekl. Po několika dalších pokusech si poraženě povzdechl. „Chci jen, ...abyste pochopil, že pro mě není jednoduchý o tom mluvit." A já to plně respektoval.