I'm sorry

I want to save you.

Nesnáším ho! Ten člověk je blázen, kdy už to konečně pochopí i ostatní? Nejradši bych ho odtud vyrazil. Ale to bohužel nemůžu udělat. Takže to musím překousnout, než mi někdo konečně uvěří a pošle ho na psychinu. Vymýšlet si nemoce a způsobovat zdravotní problémy jen proto, aby si ho někdo všímal, mi totiž moc normální nepřijde. Chtěl jsem si o tom promluvit se Stacy, ale „měla moc práce". Zdá se, že vždy, když si s ní chci promluvit, tak má najednou moc práce. Chtěl jsem to s ní probrat. Jí by ostatní třeba věřili. Přece jen vzbuzuje více důvěry než já. Nikdo mi tady nevěří. Není to fér.

Probíhaly zrovna návštěvní hodiny, když jsem se vracel k Gerardovi, takže na chodbách bylo plno lidí, kterými jsem se musel prodrat. Přemýšlel jsem jestli za Gerardem třeba taky nepřišla rodina, ale když jsem otevřel dveře, naskytl se mi pohled na spícího osamělého kluka. Vypadal spokojeně a zároveň tak utrápeně. Sedl jsem si na židli u jeho postele a pozoroval ho. Byl teď víc uvolněný než když tu ležel poprvé, jeho tvář dokonce zdobil lehký úsměv. Ale něco prozrazovalo, že se jeho smutek od minule prohloubil. A i přes to byl pohled na něj nějakým způsobem uklidňující. Musel jsem se znovu usmát. Měl na mě zvláštní vliv. Pozoroval jsem ho a přemýšlel, jestli už je ten správný čas na to, zeptat se ho proč to dělá a co se stalo, že jeho oči tolik přetékají smutkem a bojí se dotyků. Nechtěl jsem ho obtěžovat takovými dotazy, ale napadlo mě, co když je to poslední možnost se ho na to zeptat? Co když už ho třeba nikdy neuvidím? Nevěděl jsem jak se rozhodnout. Seděl jsem tam čtvrthodiny a čekal, že snad někdo přijde za ním na návštěvu, ale nikdo nepřišel. Proč? Neví snad, že tady je? Každý pacient tu někoho má. Proč ty ne, Gerade? Zíral jsem na něj a v hlavě probíral, čím to asi může být. Potom se z ničeho nic s cuknutím probudil. Najednou prostě otevřel oči a jeho obličej zalila panika. Lekl jsem se, vážně, tohle jsem nečekal. Byl tak klidný a najednou tohle. Otočil se na mě s prosebným výrazem a já se zmateně díval zpátky na něj. „Co se děje, Gee?" Dál na mě koukal. Nedokázal zpracovat fakt, že jsem ho oslovil zdrobnělinou. Jo, ani já jsem tomu moc nevěřil. Doufal jsem, že to od něj už nikdy neuslyším, ale opak byl pravdou. „Omlouvám se." Ta věta rozhodla za mě.

 Koukal jsem na něj a čekal až jeho panika odezní. Dívat se do těch očí bylo zdrcující. Tak rád bych z nich všechen ten smutek vzal a už nikdy mu nedovolil vrátit se. Jenže takhle to nefunguje. Něco ho zevnitř užíralo už strašně dlouho. A já si nedám pokoj, dokud nezjistím, co to je. Chytil jsem jeho ruku a tím ho přivedl zpátky do reality. Panika začínala odeznívat, když si uvědomil, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Pořád nechápu co se od minule změnilo, že mu teď nevadí, když se ho dotknu. Ale líbí se mi to. Atmosféra je teď taková uvolněnější, když nemusím přemýšlet nad každým pohybem, aby nezačal panikařit. Usmál jsem se na něj, ale on se jenom zatvářil ještě smutněji. „Gee,nechceš mi říct, co se děje?" Přemýšlel. Dlouho. „Je to složité." Nechtělo se mu do toho. „Když to někomu řekneš,třeba se to zlepší." Věnoval jsem mu další úsměv, on odvrátil pohled na zeď naproti němu. „Je to na dlouho. Navíc,nemyslím si, že jsem připravený to někomu říct. Sdělím vám to, až budu sám chtít, dobře?" Odmlčel se. Najednou byl jeho pohled prázdý. Jen tupě zíral. Přemýšlel jsem, jestli je tohle jeho pravé já a ten nekonečný smutek je jen zástěrka něčeho, co znepokojuje i jeho samotného. „Nikdy se to nezlepší.." Nevím proč, ale tahle věta mě přiváděla do rozpaků víc, než jeho věčné neodůvodněné omluvy. Očividně je na tom psychicky vážně špatně. Dokonce už stihl ztratit veškerou víru v sebe samého. Možná bych ho měl nechat vyšetřit specialistou na takové věci. Problém byl, že jsem to chtěl být já, kdo mu pomůže a zachrání ho.