I'm sorry

Love?

Čtyři stovky přečtení?! Já vás všechny strašně zbožňuju <3! 

Tahle kapitola je bohužel taková kratší, s příchodem všech těch nových věcí jaksi nemám čas. :/ 

Gee:

I když paprsky zapadajícího slunce ještě líně olizovaly nebe a odrážely se od všech kaluží do našich očí, lampy už svítily. Celá ulice byla poloprázdná. Sem tam se kolem nás mihl nějaký uspěchaný telefonující šílenec, ale jinak všechno a všichni působili strašně klidně. S mírným úsměvem jsem nasával tu podvečerní atmosféru. Frank šel poklidným tempem vedle mě, byl potichu. Čistě bílé triko, které na sobě měl, nevypadalo zrovna teple. Přemýšlel jsem, jestli mu ten kabát raději nevrátím. Ale moc dobře jsem věděl, že to udělat nechci. Zaprvé by mi byla zima. Za druhé, seděl jsem v kavárně celou dobu jen v tričku s krátkým rukávem. Moc dobře jsem viděl, jak si Frank prohlížel moje předloktí a nebylo mi to zrovna příjemné. A za třetí, Frankův kabát byl teplý, z příjemného materiálu a navíc krásně voněl. Všechny jeho věci voněly. On sám taky voněl. Byla to ta specifická vůně. Měl ji jen on a nikdo jiný. A já ji zbožňoval. Zalíbila se mi už tenkrát v nemocnici, protože i přes všechnu tu dezinfekci a podobný věcičky šla pořád cítit. A teď byla ovinutá kolem mého těla, stála vedle mě a spolu s vůní deště ve mně vzbuzovala příjemný pocit.

Když zapadlo slunce, ulice se vylidnila. Všichni se vrátili domů za rodinou, byl už pomalu čas večeře. S Frankem jsme si povídali o spoustě věcí. Vlastně ani netuším, jak jsme se nakonec dostali ke zvířatům. 

„Strašně miluji kočky," zababušil jsem se víc do Frankova kabátu a usmíval jsem se. „Moc bych jednu chtěl, ale jsem na ně alergický." Frank mi úsměv vracel. „Třeba se najde nějaká, na kterou by tvoje alergie nereagovala," schoval si dlaně do kapes od kalhot. Na pažích mu naskočila husí kůže. „Je pravda, že jsem nikdy nehledal," pokrčil jsem rameny a pozoroval, jak si jemný větříček pohrává s prameny jeho vlasů. „Já bych třeba chtěl psa, ale kvůli práci bych na něj neměl čas. Byl by pořád sám," zadíval se někam do dálky. „To je škoda," poznamenal jsem, protože jsem netušil, co na to říct. Jenom přikývl a náhlý poryv studeného větru ho donutil nahrbit se. „Umm...Chceš...Chtěl bys zpátky svůj kabát? Není ode mě pěkný sledovat, jak mrzneš," lítostivě jsem se zašklebil. „Dal jsem ti ho já, věděl jsem, že mi bude zima. Hlavní je, že není zima tobě," mile se na mě usmál a mnou projela vzpomínka na dobu, kdy se o mně takhle staral i Bert. Nebyl vždycky takový jako teď. Ale nikdy nebyl tak milý jako Frank. 

„U nemocnice mám zaparkovaný auto," zastavil na přechodě a čekal na zelenou. „Nechceš se tam se mnou projít? Potom tě svezu domů," mrkl na mě a já jsem v sobě neudržel zahyhňání. „Heh...Tak...Tak fajn," usmál jsem se na něj, ale on už spěchal na druhou stranu. Doběhl jsem ho. „Líbí se mi, když se usmíváš. Máš krásný úsměv, Gee," sdělil mi bez jediného pohledu na mě. Cítil jsem, jak se mi krev hrne do tváří. Dlouho mi nikdo neřekl, že by se mu na mě něco líbilo. „Škoda, že ho tak málo ukazuješ," podíval se na mě, aby podtrhl, že to opravdu myslí vážně. Sklopil jsem zrak k zemi a pozoroval, jak moje boty vplouvají do různě velkých rybníků a rybníčků. Frank se snažil kalužím vyhýbat, nechtěl si zničit ty krásné boty. Pár minut jsme šli zase v tichu, tentokrát ho naplňovalo jemné napětí. A potom se Frankova ruka otřela o tu mou, jemně, opatrně chytil mou dlaň a beze slova pokračoval dál. Koukal jsem na něj, zmatený a růžový v tvářích. Nedíval se na mě, ale periferní vidění mu muselo prozradit, jak právě vypadám, protože se mu po tváři rozlil úsměv. Pohlcoval mě zvláštní pocit. Cítil jsem se...Chtěný. A celá moje duše najednou pomalu padala do stavu, ze kterého není úniku. Ruku v ruce jsme došli až k nemocnici.

Frank mi pozorně otevřel dveře, připomněl mi, abych se nezapomněl zapásat a sám si nastoupil do auta. Nastartoval, zapl topení a chvíli jen tak seděl. Vzduch uvnitř se po chvíli ohřál na příjemnou teplotu, takže už jsme mohli jet. Celou cestu jsem koukal z okna a potichu si broukal písničky hrající z rádia. Když jsme stáli na červené, Frank mě pozoroval. Cítil jsem jeho pohledy, ale nedal jsem mu to najevo. Jakmile zastavil před naším panelákem, otočil jsem se k němu a rozepl si pás. „Tak děkuji za dnešek," jemně jsem se usmíval, přemýšlel jsem, jestli to mám říct nahlas. Nakonec vyhrálo ano. „Moc jsem...Ehm...Užil jsem si to," pohled jsem zabodl do jeho očí, uvnitř jsem proklínal mé nejisté vyjadřování. „To jsem rád. Měj se, Gee," cukla mu ruka, ale pak se rozhodl nedotknout se mě. A tak jsem vystoupil. „Pá, Franku," rozloučil jsem se a zabouchl jsem za sebou dveře. Neodjel, dokud jsem nezmizel v chodbě.

 S upřímným úsměvem na rtech jsem odemkl náš byt a zamířil jsem do obýváku. Hodiny na zdi mi sdělovali, že už dávno bylo sedm. Tak dlouho jsem venku už nějakou tu dobu nebyl. „Počkat, sedm?" můj hlas protl vzduch a v tu chvíli mi k uším dolehl zvuk, kterého jsem si přes mou dobrou náladu zapomněl všimnout. Tekoucí voda. Bert. Všechny svaly v těle mi ztuhly, zamrzly mi myšlenky, jen jsem se těžce posadil na gauč a tupě hleděl před sebe.