I'm sorry

Patience

Zdravím! Chci se jen omluvit za dlouhou nepřítomnost, byla jsem si odpočinout u moře a internet v Chorvatsku je opravdu k ničemu...

Frank

Celý den jsem nemohl myslet na nic jiného. Setkám se s Gerardem. Ne jako doktor, ale jako Frank. Vím, že jsem to já v obou případech, ale v nemocnici, když mu musím zachraňovat život, nemůžu být přesně to já, které bych mu chtěl ukázat. Takhle prostě půjdeme ven. Budeme si povídat a bude to něco úplně jiného. Teda mohlo by být, kdyby mě v deset nezavolali do práce...

Abych byl upřímný, pracovalo se mi HROZNĚ. Pořád jsem myslel na to, že asi nestihnu tu jedinou věc, na kterou jsem se dnes těšil. Oči mi neustále těkaly k hodinám na stěnách a čím blíž byla rafička k dvojce, tím intenzivněji se dostavovala nervozita. Co když tam bude čekat, ale mě nepustí z práce? Nechci ho sklamat, nezaslouží si, abych mu ublížil. Na dvě to ale rozhodně nestihnu. A nemám ani možnost mu to nějak oznámit.

O půl třetí se nemocnice uklidnila a tak jsem rychle běžel za primářem. Dlouho jsem ho prosil, aby mě pustil hned, ale trval na tom, že mě moc potřebují. Tvrdil, že chápe, že jsem měl dnes mít volno, ale že bych měl počítat s tím, že sem tam v nemocnici potřebují víc lidí. Já to chápu. Nemám nárok na volný čas.

Ve tři začalo pršet. Ve mně ale pořád hořela naděje v to, že Gee trpělivě čeká v parku. Když jsem za šéfem zamířil znovu, tvářil se otráveně. Sdělil mi, že když to tolik potřebuji, můžu se ve čtyři vypařit a on zavolá někomu jinému. Díky Bohu. Vím, že to zní sobecky, ale někde venku na mě v tom dešti čeká Gerard. Teda alespoň doufám.

Gee

K mému překvapení mě pohltila vlna teplého jarního vzduchu hned, co jsem vykročil ze dveří panelového domu. Možná bych to zvládl jen v tričku, ale bez mikiny nikam nechodím. Stáhl jsem si rukávy přes dlaně a ty potom pohřbil v hlubinách té obrovské kapsy. Pomalu jsem se vydal k parku. Bertovi jsem neoznámil, že někam jdu. Doufal jsem, že než se vrátí z práce, už budu doma. Po cestě jsem pozoroval všechny ty radostí překypující lidi na ulicích. Děti běhaly kolem a jásaly, jejich matky vedly rozhovory s kamarádkami a sem tam své děti okřikly. V korunách stromů lemujících silnice vesele zpívali ptáci. Ve spěchu do mě vrazilo pár kluků. Celé město bylo najednou vzhůru. Všichni byli venku a užívali si první hřejivé paprsky slunce. A já mezi nimi procházel bez úsměvu.

 V parku byl větší klid, silnice byla daleko, takže provoz nešel skoro slyšet a pro děti byl park moc nezajímavý. Pár lidí se tu sice procházelo, ale bylo tu příjemné ticho. Nikdo nekřičel. Sedl jsem si na lavičku a vytál z kapsy telefon, abych se podíval, kolik je hodin. 13:57. Páni, jsem vážně dobrý v chození na čas,když chci. Zase jsem telefon schoval a pozoroval dění kolem mě. Po deseti minutách mě napadlo, že Fank asi nebude zrovna ten typ, co si vyjde s předstihem, aby přišel v čas. A tak jsem dál čekal. 

Po dlouhé době strávené zíráním na strom přímo naproti mně se začalo zatahovat. Taky se výrazně ochladilo a najednou jsem byl rád, že jsem si tu mikinu vzal. Většina lidí z parku odešla. Zůstal jsem tam sám. A pomalu začal pochybovat, že Frank dorazí. Když na mě dopadlo prvních pár kapek, jen jsem si přes hlavu přetáhl kapuci. Nechtěl jsem jít domů. Nechtěl jsem se dál nudit a tupě zírat do té svítící bedny. Ale něco uvnitř mě mi říkalo, že Frank to nemyslel vážně. Teď se určitě směje nad tím, jaký jsem idiot, když kvůli němu klidně zmoknu, zatímco on se láduje nějakým moc dobrým jídlem na jeho pohodlném gauči. Dostal jsem hlad. Nevím, co se se mnou poslední dobou děje, ale mívám hlad. Nikdy jsem nevnímal, že mám hlad. Silný vítr nasměroval všechny ty ostré kapky přímo do mého obličeje, a tak jsem se schoulil do klubíčka a další hodinu jsem tiše vzlykal a proklínal se.