I'm sorry

Not a date...yet

Frank

Jen co jsem vyšel z budovy nemocnice, zamířil jsem do květinářství. Jako omluva za tak velké zpoždění by ale nestačily ani všechny kytky v něm. Strávil jsem tam hodně času, debatujíc s prodavačkou o tom, že je mi jedno, jaká kytka se ke které hodí a kolik stojí, prostě potřebuji uvázat kytici. „Má to být jarní kytice nebo je vám jedno i tohle?" nezaujatě si hrála se stuhou. Jestli zkoušela mou trpělivost, tak se jí to dařilo. „Prostě mi dejte nějakou kytici," sykl jsem podrážděně a na pult jí položil padesát dolarů. Konečně pochopila, že opravdu spěchám a narychlo něco uvázala. Ani jsem si nespočítal, jestli mi vrátila správně a co nejrychleji zašel do vedlejšího obchodu, sehnat nějaký deštník, protože jsem si auto v tom spěchu nechal u nemocnice a v takovém lijáku se bez deštníku cestovat nedá. O půl paté jsem byl konečně na cestě za snad dost trpělivým osmnáctiletým klukem.

Park byl úplně prázdný. Prošel jsem každý kout a když už jsem se chystal to vzdát, v mém zorném poli se najednou zjevila osoba schoulená na lavičce do své objemné mikiny. Přešel jsem k němu a stoupl si tak, aby na něj nepršelo. Zvedl ke mně uplakané oči. Nevěřil, že přijdu, mohli jste to lehce vyčíst z jeho výrazu, ale i tak tu zůstal. V dešti. 

„Ahoj, Gee. Mám trošku zpoždění. Omlouvám se," přisedl jsem si k němu a hned jsem toho litoval. Dřevo lavečky poslušně předalo všechnu svou vlhkost mým kalhotům. Gerard si otřel slzy z tváří a nevěřícně se na mě podíval, „Trochu?" „Trochu hodně. Moc se ti omlouvám. Zavolali mě do práce. Vím, že je to špatná výmluva, ale přísahám, že být doktor není jednoduchý. Myslel jsem, že už tady dávno nebudeš, možná jsem měl napsat, ale telefon jsem si zapomněl doma. Vážně mi to je moc líto," svou omluvu jsem ještě podtrhl předáním té kytice. Vzal si ji a sladce se usmál. Pochybuji, že někdy dostal něco podobného od Berta. 

Závan silného větru mu ale úsměv z tváře rychle sfoukl. V té promoknuté mikině mu musela být pořádná zima. „Gee, vysvleč si tu mikinu," nařídíl jsem mu, zatímco jsem ze sebe pomalu svlékal kabát. „Cože?" „Jsi celý promočený, dej to dolů," bez kabátu byla zima i mně. Gerard mi opatrně podal zpátky kytku a neochotně ze sebe stáhl ten kus látky nasáklý vodou. S pohledem upřeným do mých očí si vzal kytici zpátky, snažil se co nejméně ukázat kůži na svých rukou. Bylo mi úplně jasné proč. Přetáhl jsem přes něj můj kabát, „Platí pořád ta kavárna? Myslím, že v tomhle počasí se moc procházet nevyplatí," usmál jsem se na něj. Přikývl a vstal, nedbajíc fakt, že se ho snažím udržet pod deštníkem. Rychle jsem jeho pohyb zopakoval, obejmul jsem ho kolem ramen, což bylo dost ukvapené rozhodnutí, neboť se začal okamžitě panicky třást. „Promiň, měl jsem tě informovat o tom, že hodlám něco takového udělat," stáhl jsem z něho svou ruku a věnoval mu omluvný pohled. Zabodl svoje lesknoucí se oči do země a sám se ke mně přitulil. Potom jsme pomalu vyrazili do nejbližší kavárny.

 V kavárně moc lidí nebylo, a tak jsem si mohli vybrat, kam si sedneme. Oproti ulici bylo vevnitř příjemné teplo, prostorem se linul tichý šum konverzace a příjemná vůně kávy. S Gerardem jsem zamířil ke stolu. Moje oči se při tom pohybu setkaly spronikavě zelenýma jedovatýma očima. Sledovaly nás, dokud jsme si nesedli. Jejich majitel seděl sám asi o tři stoly blíž ke dveřím a stejně jako jeho oči ve mně vzbuzoval nepříjemný pocit. Tvrdý výraz, kterým nás pozoroval, neprozrazoval ani známku nějaké emoce. Byl asi podobně starý jako Gerard, na sobě černou otrhanou károvanou košili a pod ní sytě červené tričko. Kalhoty nevzbuzovaly takovou pozornost. Obyčejné černé džíny, které nosí každý puberťák. Na nohách černé obnošené boty značky Converse. Naschvál rozcuchané vlasy mu dodávaly na vzhledu „rebela ze střední". Byl jsem si skoro jistý, že je nějak zapletený do kšeftu s drogami. Svým jedovatým pohledem propaloval Gerardovy záda, ten se ale ani neobtěžoval všimnout si ho. Chvíli jsem si s Panem Jedovatým vyměňoval pohledy a čekal, jestli přijde k nám a řekne, proč tak blbě čumí. Ale on jen dál seděl a blbě čuměl. Servírka mu přinesla kávu, podíval se na ni a dál blbě čuměl našim směrem. Rozhodl jsem se si ho nevšímat.