Kdo mohl předpovídat, co všechno způsobí návrat malé brunetky, kterou všichni znali jako tu holku, co zlomila srdce blonďákovi, který si teď nechává roztahovat nohy na potkání? Ale ani přes tu obrovskou bolest, kterou mu způsobila, tak nebyl schopný...
Stála jsem u své skříňky ve škole, která byla natřená hnusně zelenou barvou a prohlížela si všechno okolo. Za ty roky se tady snad nic nezměnilo. Jen tu je pár nových tváří, pár lidí změnilo účes... Ale jinak nic.
Ale pak jsem uviděla ty dvě zlaté karamelky, které bych poznala všude a jeho blonďáté delší vlasy. Měl víc tetování, než když jsem ho viděla naposledy, ale jinak to byl pořád on. Jen možná nabral víc svalové hmoty, protože přes tričko, co měl, se mu při každém pohybu napínaly svaly a já si jen říkala, jak moc musel dospět. Na sobě měl černé roztrhané džínsy a bílé volné tričko - prostě jeho oblíbený outfit, který nosil už před lety.
Kolem sebe měl pár holek. Jednu dokonce držel za zadek a druhou za ruku. Bylo mi z toho špatně. Bylo mi špatně z toho, že on takové kluky vždy nesnášel a teď je jedním z nich.
Nemohla jsem pochopit, proč se tak změnil. Už to nebyl ten kluk, kterého jsem znala. Teď to byl kluk, s kterým bych nikdy nechtěla mít nic společného. Ani naší společnou minulost, která bouhužel už nezmizí, ale vše by možná bylo jinak, kdybych tenkrát neodešla...
„To je Justin nebo Jason," ozval se vedle mě holčiččí hlas a já leknutím nadskočila.
„Já vím," špitla jsem jen a v hlavě si jen opakovala, že za tohle všechno můžu já... Nikdo jiný za to totiž nemohl. Smutně jsem se pousmála a otočila se na dívku, co na mě promluvila.
Měla dlouhé hnědé vlasy a velké čokoládové oči. Dokonalé plné růžové rty a pleť bez jediného pupínku. Byla tak o jednu hlavu vyšší než- li já a hlavně nosila lodičky narozdíl ode mně - to byl hlavní rozdíl mezi námi, protože já byla dlouhovlasá brunetka s čokoládově hnědýma očima a se sto padesáti osmi centimetry jsem působila jako zakrslý trpaslík.
„Jsem Nina," usmála se. „A ty?"
Na moment jsem zaváhala, jestli jí mám říct svoje jméno. Přeci jen by si někdo mohl vzpomenout, ale na druhou stranu, kdo by si mě pamatoval? „Jsem... jen Colette."
Pohledem jsem pořád hypnotizovala jeho a snažila se přijít na to, proč. Proč ta změna? Proč změna k horšímu, když už před tím na něj letěla každá holka, ale tehdy měl mě a tak si jich nevšímal, protože jsem byla jeho jediná - jak rád říkal.
„Každý den má jinou, ale i tak mu holky doslova skáčou do postele," uchechtla se Nina. „Nerada bych, aby jsi mezi ně patřila i ty. Před lety jsem byla jeho dobrou kamarádkou, ale teď ho nemůžu už ani vidět. Změnil se a to hodně."
Jen jsem se smutně usmála u zmínky, že byla jeho kamarádkou a mě jí tehdy ani nepředstavil. To jsem pro něj nic neznamenala? „Mám teď chemii. Co, máš za hodinu ty?" zeptala jsem se jí, abych nemusela přemýšlet nad ním, co jsem viděla, protože mi to trhalo srdce na kusy.
„Matiku, ale můžeme si spolu sednout na obědě," řekla a věnovala mi úsměv od ucha k uchu, než zmizela za rohem.
Jen jsem se vyděšeně podívala kolem sebe, protože moje počáteční odvaha, kterou jsem měla, když jsem sem po letech znovu vstoupila, mě už opustila a tak jsem si jen pro sebe zamumlala: „Dobře, já to zvládnu..."
Vzala jsem si učebnice a rozešla se směrem k učebně chemie, když jsem vrazila do hromady svalů. Celkem to bolelo, abych byla upřímná, protože ten někdo měl fakt vysportovanou hruď.
„Au," zasyčela jsem a vychrhlila jsem ze sebe rychlou omluvu: „Omlouvám se..." Ohnula jsem se, sebrala všechny svoje učebnice a znovu se postavila, ale pohled jsem stále upírala na zem.
„To by jsi měla," ozval se jízlivý hlas a pokračoval: „Do mě se totiž, kotě, nevráží a rozhodně mě nikdo nebude kurva shazovat na zem. Jsem Justin Bieber, kdyby ti stále nedošlo, kdo jsem."
Vyděšeně jsem zvedla hlavu a podívala se mu do obličeje. Vážně jsem vrazila do něj - super. A to jsem se mu chtěla, co nejvíc vyhýbat - to by se mi asi ani tak nepodařilo, když jsme chodili do stejné školy, ale i tak...
Chtěla jsem ho obejít, ale on mě chytil za zápěstí a já jen bolestně zasyčela, protože jeho stisk byl až moc pevný. Jeho dotyk mě, ale i přesto donutil k tomu, abych se červenala. „Ještě jsem s tebou neskončil," řekl arogantně a přitáhl si mě k sobě blíž.
„Ale já s tebou, ano," odpověděla jsem mu tiše, protože jsem si byla jistá, že nás všichni lidi, kteří byli ještě na chodbě, pozorují a poslouchají. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale jeho sevření kolem mého zápěstí ještě zpevnil a já si byla jistá, že mi tam zůstanou modrofialové flíčky.
Vyrostl za tu dobu, co jsem ho neviděla. Teď měřil dobrých sto osmdesát centimetrů a byl oproti mě prostě vysoký, takže na nás musel být celkem komický pohled, řekla bych.
„Nebuď drzá." Zkousl si ret a jeho oči mě propalovaly skrz na skrz. Bylo mi to dost nepříjemné a bála jsem se ho, nikdy jsem ho takového neviděla a to byl hlavní důvod mého strachu z něho.
„Pusť mě. Stejně ti nedám," řekla jsem mu s úsměvem, i když moje srdce uvnitř krvácelo. Bololo mě, že mě nepoznal, když u něj byla tak blízko i přes to, že jsem to tak chtěla. Ale ničilo mě to.
Nevím, jak se mi to povedlo, ale vytrhla jsem se z jeho sevření a utekla pryč. Na tvářích mě zastuděly dvě neposlušné slzičky a úsměv nahradil smutný výraz ve tváři.
Měla jsem za sebou už čtyři hodiny, které se obešly bez komplikací. Nikdo po mě nic nechtěl. Nikdo na mě nemluvil a hlavně si nikdo ani nevzpomněl, že tu kdy nějaká Colette byla. A to bylo dobře. Nechtěla jsem, aby zjistili, kdo jsem, protože by se to jinak dozvěděl i on, a to nemůžu dopustit. Nenáviděl by mě za to. Nesnášel by mě za to, že jsem se s ním nerozloučila, ale tehdy na to nebyl čas.
Šla jsem do jídelny a doufala jsem, že tam bude i Nina. Nechtěla jsem sedět u stolu sama a navíc jsem jí chtěka vidět, protože jsem doufala, že z nás dvou by mohli být kamarádky.
Měla jsem štěstí, že tam nebylo moc lidí, ale Ninu jsem nikde neviděla, a tak jsem si jen vzala kuřecí salát s pomerančovým džusem a sedla si ke stolu v rohu, který byl jako jediný prázdný.
Pomalu jsem ujídala svůj nejoblíbenější salát a doufala jsem, že se Nina vážně dostaví - byla jsem celkem nervózní z toho, že jsem tu seděla tak sama, ale kluk, co se objevil vedle mně, mě vyděsil ještě víc než předtím setkání s Justinem.
„Colette? Jsi to vážně ty?"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
