Závod o čas |Black Veil Brides|

†40

Všechno se semlelo tak moc rychle.
"Andy," vykřikla jsem.
Zloděj do něj vrazil, že Andy odskočil a dal se na útěk.
"Andy, proboha. Zbláznil ses?" zeptala jsem se ho a otočila ho na sebe.
"Panebože," dodala jsem vzápětí.
Andy se držel za břicho a bylo vidět, jak mu prosakuje přes tričko krev.
Podlamovali se mu nohy.
Zachytila jsem ho a položila ho na zem.
"Broučku vydrž, už volám sanitku," řekla jsem a vytáčela číslo.
Naštěstí jsme byli na rohu ulice a tak jsem věděla co jim nadiktovat.
"Andy, musíš to vydržet, ano?" řekla jsem a hladila ho po vlasech.
"Lexie..." promluvil na mě.
"Ne, nenamáhej se. To zvládneme, už jedou. Za chvíli jsou tady," řekla jsem.
Oba jsme tiskli ruce na jeho břicho, snažili jsme se zastavit krvácení co nejvíce.
"Miluju tě, Lexie," řekl.
"Já tebe taky, ale vydrž, prosím tě hlavně vydrž a neusínej," řekla jsem mu.
Jeho hlavu jsem měla položenou v náruči.
Zavřel oči.
"Andy!" propleskla jsem ho, ale nic.
Upadl do bezvědomí.
"Nemůžu tě ztratit, to nejde! Už jsem ztratila jeho, přece nemůžu v ten samý den i tebe. Andy, do p*dele vydrž, kvůli mě," říkala jsem mu.
V tom k nám přijížděla sanitka.
Mávala jsem na ně.
Okamžitě mě odstrčili a vrhli se k Andymu.
"Prosím Vás, kam ho vezete? Chci za ním pak jet," poprosila jsem jednoho ze zdravotníků.
Řekl mi název nemocnice, kam se mám pak vydat.
Potom po mě chtěl nějaké další informace o Andym.
Volala jsem i policii, takže ti dorazili taky.
Řekla jsem jim vše, co jsem věděla, dala jsem jim na sebe kontakt a vyrazila jsem do nemocnice.
Policista mě kvůli bezpečnosti doprovodil až k autu.
Poděkovala jsem mu a rozloučila se.
Sanitka s Andym už odjela před nějakou dobou.
V autě jsem okamžitě vytočila kluky.
CCho.
"Lexie," řekl zvesela.
"CC," řekla jsem mezi vzlyky.
"Lexie, co se děje?" zeptal se CC.
"Nás-nás přepadli a on-on mě chytl a Andy se po něm vrhl a on ho pobodal. Vezou ho do nemocnice," řekla jsem a už jsem naplno brečela.
Ticho.
"Kam ho vezou? Jedeme tam!" řekla jsem.
Nadiktovala jsem mu adresu a ujížděla jsem dál.
Zaparkovala jsem dole pod nemocnicí a běžela jsem na recepci.
"Prosím Vás, před chvíli museli přivést Andrewa Biersacka. Kde ho najdu?" zeptala jsem se.
"Je na operačním sále, ve třetím patře. Chodba 5, můžete počkat tam," řekla mi.
Okamžitě jsem se rozběhla k výtahu.
Na 3. patře jsem se vydala do chodby, kam mě paní z recepce poslala.
Během chvíle se přede mnou objevili dveře s nápisem operační sál.
Začala jsem přecházet po chodbě.
Nevím jak dlouho tam bude...
"Lex," vtrhli na chodbu kluci.
Nevnímala jsem to.
Najednou mě objali něčí paže.
Rozvzlykala jsem se.
"Šššš, zlatíčko... To bude dobrý, on to zvládne," šeptal mi Jake.
Po chvíli se k nám přitiskli i další kluci.
Nakonec si mě vzal do náruče CC.
Hladil mě po zádech a snažil se mě utěšovat.
Uklidnilo mě to.
"Neměla jsem ho tam brát," řekla jsem a dala jsem si obličej do dlaní.
"Ne, Lexie. Za to nemůžeš. Nemohla si vědět, co se stane," řekl mi Jinxx.
"Ale všichni ví, že Bronx je nebezpečný. Ale mě to nedošlo, kdybych bývala jela až někam k centru," vyčítám si.
"Ne, nevyčítej si to. Nemohla jsi to vědět. Všechno bude v pořádku, uvidíš," povzbudil mě Ashley.
V tom chodbou probíhala sestra a doktor.
"Prosím Vás, co se děje?" zeptal se Jake.
"Pacient má zástavu," křikl doktor a běželi dál.
Sjela jsem dolů po zdi, stejně, jako před pěti lety.
Jediný rozdíl je v tom, že tenkrát jsem už věděla, že je konec.

--- Flashback ---
Přecházím po chodbě sem a tam.
Slzy mi tečou.
"Tady jsi," promluví dotyčný a přivine si mě k sobě.
Brečím mu do ramene, ale asi mu to nevadí.
"Mikuu," zaskučím.
"Šššt, Lexie. Neplakej."
"To nejde. Já-já viděla jsem to auto. By-bylo úplně na padrť," snažila jsem se ze sebe dostat mezi vzlyky.
Stáli jsme tam, Mike mě objímal a snažil se mě uklidnit.
Najednou se do chodby vyřítilo několik lidí.
Asi 2 doktoři a 2 sestry.
"Honem pospěšte, musíme ho zachránit," křikl jeden na ostatní a rychle se mihli kolem nás.
"Miku, co se děje?" zeptala jsem se ho.
"Nevím Lexie, ale musíme čekat," odpověděl mi.

---

Po několika hodinách strávených v slzách a na chodbě se vynořil ze sálu doktor.
Vyskočila jsem na nohy.
"Prosím Vás, operoval jste Luka? Jak je na tom?" zeptala jsem se ho.
"Vy patříte k Lukovi?" zeptal se.
"Ano, bydlíme spolu, je to můj... můj bratr, jak je na tom?" zeptala jsem se dychtivě.
Doktor se podíval na Mika s pohledem, který jsem nedokázala rozeznat.
"No tak, prosím Vás... Jak je na tom, co je s ním?" ptala jsem se.
"Slečno, je mi to moc líto, ale nepřežil to, jeho zranění byli moc velká, nemohli jsme nic dělat. Snažili jsme se co to šlo, upřímnou soustrast," řekl.
V tom se mi celý můj svět zastavil.
Luke zemřel.
Už nikdy ho neuvidím živého.
Svezla jsem se po stěně a začala jsem neovládatelně brečet.
Poslední, co si pamatuji je, jak mě někdo začal objímat...

--- Konec flashbacku ---

Kluci z toho byli stejně v háji jako já, ale snažili se být silní.
Objímali mě a hladili mě po zádech.
Museli mít ode mě promočená trika od slz.

---

Otevřeli se dveře.
Nevím, jak dlouho jsme tady, ale konečně vyšli.
Okamžitě jsem vyskočila na nohy.
"Operoval jste Andyho Biersacka? Jak je na tom? Je v pořádku?" zeptala jsem se doktora.
"A vy jste rodina?" zeptal se a prohlédl si nás všechny.
"Jsem Andyho sestra, Lexie Biersack. A tohle jsou jeho spolupracovníci, hraje v kapele," řekla jsem.
"Dobře tedy. Pacienta se nám podařilo stabilizovat. Z nejhoršího je venku. Na sále nám dal opravdu zabrat, jednou jsme ho museli oživovat. Teď je na JIP," řekl.
"Pane Bože, děkuju," zašeptala jsem a oddychla jsem si.
Myslím, že stejně tak i kluci.
"Můžeme za ním? Prosím?" zeptala jsem se doktora.
Povzdechl si.
"Ale jen na chvíli, ano?" řekl a navedl nás.
Šla jsem první.
Vzala jsme si na sebe takový ten nemocniční hábit a vešla jsem.
Ležel tam na posteli, bělejší než obvykle.
Oči měl zavřené a stroje kolem něj pípali.
Oči mi slzely.
Sedla jsem si k němu na židličku a chytila jsem jeho ruku do své.
Po chvíli pomalu otevřel oči.
Mírně se na mě pousmál.
"Lexiee," zašeptal.
"Andy, nic neříkej. Ani nevíš, jak jsem se bála. Bála jsem se, tak strašně moc," řekla jsem a hladila ho po ruce.
"Už mi tohle nikdy nedělej. Nechci už nic podobného zažívat znovu. Jednou, to skončilo a po druhé bylo na mále," řekla jsem mu.
"Neboj," zašeptal.
Chvíli jsme na sebe jen hleděli.
"Musím ti něco říct."
"Poslouchám," řekla jsem.
"Miluju Tě," řekl a potom zavřel oči.
"Já tebe taky," řekla jsem a zvedla jsem se.
Lehce jsem ho políbila na rty.
Cítila jsem, jak se pousmál.
Potom jsem ho pohladila po vlasech a vyšla jsem na chodbu.
Do pokoje jsem pustila kluky.

---

Dostala jsem se konečně na hotel.
Vše jsem řekla Mikovi.
Potom jsem se osprchovala, převlékla do pyžama a vyčerpáním usnula.

Další díl je tu!
Snad se líbí...
Mějte se, smějte se a čááu ♥