Závod o čas |Black Veil Brides|

†17

27. Prosince.
Ten čas bez kluků tady není tak strašný.
Myslela jsem, že se dny budou strašně táhnout, ale naštěstí ne.
Udělala jsem si snídani a potom jsem seděla u sebe v pokoji a dělala práci na počítači, až do oběda.
Vydala jsem se tedy zase dolů a tentokrát bylo záměrem uvařit oběd.
Pustila jsem si k tomu písničky.
Vařila jsem si těstoviny se sýrovou omáčkou a kuřecím masem.
Můj tep byl normální jako obvykle, DOKUD MI NĚJAKÝ IDIOT NESÁHL NA RAMENO.
NA RAMENO, KDYŽ JSEM V DOMĚ ÚPLNĚ SAMA A VŠICHNI JSOU S RODINOU.
S mírnou zástavou srdce jsem se otočila, a víte kdo za mnou stál?
Andrew Biersack.
"Biersacku! Jsi normální? Vždyť mě tady málem kleplo," zařvala jsem na něj, když jsem se otočila.
On se jen začal smát.
"Promiň, nevěděl jsem, že tě vylekám. Mimochodem tě taky rád vidím," řekl.
"No to já tebe taky, ale příště už mě takhle neděs, jinak bys mě mohl vézt rovnou na hřbitov," řekla jsem mu.
"Dobře, dobře, omlouvám se ti. Byl to hloupý nápad," odpověděl a dal ruce do obranného gesta.
Můj tep se začal uklidňovat, takže jsem ho objala.
"Co ty tady vlastně takhle brzo? Myslela jsem, že všichni přijedete až po někdy Novém roce... Nebo spíš jsem vůbec netušila, kdy se který z vás chce vrátit."
"Přijel jsem sám, a podle toho co říkáš jako první. Nevím kdy přijedou ostatní," řekl.
Usmála jsem se.
"A co to tady kuchtíš za dobrotu?" zeptal se.
"Dělám těstoviny se sýrovou omáčkou a myslím, že se tu pro tebe porce najde, dáš si?" zeptala jsem se ho.
"Rád," odpověděl.
Nabrala jsem každému z nás na talíř a posadili jsme se ke stolu.
Jedli jsme a u toho jsme si povídali.
"Jak sis užil Vánoce doma?" zeptala jsem se ho.
"Bylo to fajn, na rodinu nemám moc času, někdy se vidíme méně, někdy více, takže Vánoce si vždycky užijeme," řekl.
"Tak to je dobře," dodala jsem.
"A co jsi tady dělala ty?" zeptal se.
"Nakonec jsem tu nebyla, ozval se mi kamarád, který nám dováží díly do dílny  a tak jsme se z ničeho nic domluvili, že je strávíme spolu," odpověděla jsem mu.
"Tak to jo, jsem rád, že jsi tady nemusela být sama," dodal.
Usmála jsem se na něj.
"Máš nějaké plány na odpoledne?" zeptal se.
"Nemám žádné, proč?"
"Něco mě napadlo, takové malé překvapení," řekl a tajemně se na mě podíval.

---

"Lexie! Jdeme?" zavolal na mě nahoru.
"Už letím," odpověděla jsem.
Seběhla jsem dolů a vydali jsme se na cestu.

---

"Ale no tak Andy, na tohle mě nedostaneš ani náhodou," řekla jsem.
"Neříkej, že jsi to nikdy nezkoušela," odpověděl.
"Ne, nikdy."
"Je to sranda, naučím tě to. Prooosím," díval se na mě jak malé dítě na hračky.
"Fajn, vzdávám se. Ale říkám ti, že jestli se mi něco stane tak mě máš na svědomí," řekla jsem mu rázně.
"Beru na vědomí slečno," odpověděl a než jsem se nadála, tak jsem v ruce držela brusle na led s mojí velikostí.
Odložili jsme si věci a oba jsme se přezuli.
Dojít k tom až k ledu bylo docela umění, ale teď přijde ta horší část.
Andy si vlezl a led a podal mi ruku.
Chytla jsem ho a stoupla si za ním.
Nohy jsem pevně postavila a čekala jsem, až mi ukáže co mám dělat.
"Koukej, je to jednoduchý," řekl a ukázal na svoje nohy.
Pravá, levá, pravá, levá.
Střídal je a než jsem se nadála, tak objel celé kolečko.
"Pojď, zkusíme to," řekl a chytl mě za obě ruce.
On jel pozadu a já pomalu zkoušela jet společně s ním.
"No vidíš, jde ti to. Za chvíli budeš jezdit jako krasobruslařka nebo rychlobruslařka," řekl.
"No, to určitě," zasmála jsem se.
Ještě jsme chvilku takhle jezdili spolu pomalu a pak jsme začali dávat kolečka rychleji.
Andy si pak dal jednou rychlé sám a zastavil se na druhé straně stadionu.
Zamával na mě, abych se k němu rozjela.
Sice jsem si nebyla ještě úplně jistá, ale rozhodla jsem se to zkusit.
Rozjela jsem se směrem k němu.
Během chvilky jsem byla skoro u něj, měla jsem nabranou rychlost.
Proboha, vždyť on mi neřekl jak se brzdí.
No, než jsem se nadála tak jsem mu vjela plnou parou do náruče a začali jsme se smát.
Až jsme se dosmáli tak jsme se na sebe dívali, stále jsme stáli v "objetí."
A než jsme se nadáli, tak se to stalo...

Naše obličeje se začali přibližovat, až se naše rty spojili.
Jako by mnou projel zvláštní druh krásného napětí.
Stáli jsme tam na zimním stadionu, na bruslích a v polibku.
Když jsme náš polibek ukončili, tak jsme se na sebe s Andym usmívali.
Jako mladý zamilovaný puberťáci.
Vydali jsem se pomalu ke "vchodu" protože jsme tady byli dlouho.
Přezuli jsme se a vzali jsme si věci.
V tichosti.
Každý jsme se topil ve vlastních myšlenkách.
Musím říct, že mě to opravdu bavilo.
Brusle jsme vrátili a když jsme vyšli ze stadionu, tak mě Andy chytl za ruku.

Další díl?
Čekali jste to? :D
Doufám, že se bude líbit.
Snad brzy další.
Mějte se, smějte se a čáu ♥