Tajemná ✔️️ [Avengers]

\4/ Avengers

„Život není utrpení ani blaho. Život je prázdné plátno a člověk je malíř, který maluje svůj osud.“

PŘÍTOMNOST...
KOUSEK OD NEW YORKU

„Slečno, měla byste už vstávat.“
Hlásí Dena, moje umělá inteligence. Asi by vás zajímalo, co se stalo za ty dva roky. Tak já vám to řeknu, než uráčím svůj královský zadek přesunout z postele, vím mám velké ego, to mi říkat nemusíte.
Za ty dva roky se toho stalo hodně. Utekla jsem z Hydry.
Našla jsem si menší skladiště, které jsem si obydlela. Mám skvělou práci, dělám na různé objednávky, jako soukromé vraždy, krádeže atd. No prostě jeden dokonalý život.
Když jsem se konečně uráčela vstát a chůzí lenochoda jsem se dostala do provizorní koupelny a tam vykonala každodenní hygienu. Vrátila jsem se do pokoje a oblékla si, bílé tílko, lehce modré a trochu roztrhané rifle, slabší šedou mikinu, hnědé boty a okolo krku šátek, i spodní prádlo jsem si vzala.
Sešla jsem schody a zamířila do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu s jablkem a notebookem, který jsem zaplá a najela na složku kterou právě potřebuji. Musím si ještě trochu nastudovat ty informace, než na to půjdu.
Dočítám poslední řádky složky, po dočtený jsem zavřela notebook a strčila ho do batohu i se sešity a různými poznámkami. Ten jsem si přehodila na rameno, vzala klíčky, mobil a šla rázným krokem je dveřím, ale to jsem netušila jaké překvapení se před nimi ukrývá. Otevřela jsem dveře a zahlédla jak před mým 'domem' stojí několik lidí, no lidi by se nedalo říct, spíš několik bláznů, udělám vám představu jak zhruba vypadají. Jeden vypadá jak legolas, druhý jak plechový robot, další jak nějaký cvok převlečený za něco z nějaké staré doby a poslední je nějaká zrzka nasoukaná v úzké kombinéze.

„Tady není maškarní.“ řekla jsem pobavením a trochu nervózním hlasem. Věděla jsem že tu jsou kvůli tomu, jak jsem se hacknula k složkám NASA. Já za nic nemůžu, aby bylo jasno, já jen dělala domácí úkol.
„Buď půjdeš po dobrém, nebo po zlém.“ řekl ten ve starobylém obleku.
„A měla bych?“ zeptala jsem se tázavě a při tom pozvedla jedno obočí. Vím že se budu muset trochu poprat, ale co nadělám.
„Hele, mám školu, která mi za chvíli začíná a jestli chcete být ještě na živu, tak bych radši uhla.“ Myslím že je to ještě víc naštvalo, radši jsem si batoh sundala a položila za mě.
Ta zrzka nebo co to je se na mě vrhla (ne, doslova). Já jako šikulka jsem se jí vyhla a nohou ji podkosila nohy, to pak za vinilo tvrdý dopad na štěrk, au to muselo bolet. Mezi tím na mě ten v tom kostýmu hodil nějaký červeno bíly, frisbee. Ten jsem naštěstí se svojí schopností zastavila. Přesně abych řekla, to je taková ta schopnost při které mi z rukou jde taková ta fialová mlha. Ale zpátky k tomu předtím. To frisbee, nebo co to je za věc jsem zastavila a všichni se na mě začali zmateně dívali.
Tu věc jsem poslala zpátky plnou silou. Už jsem chtěla vyběhnout pryč ale zastavila mě uspávací šipka v noze.
„To si děláte srandu? Vážně si myslíte že mě uspá...“ než jsem to dořekla, padala jsem k zemi.
Možná jsem se podcenila že mě zastaví.

ΔΔΔΔΔΔ

Tak další kapitola po sto letech. No trochu kratší, ale příště vám to vynahradím.

PS: Za veškeré chyby se omlouvám.

#kiki#