Tajemná ✔️️ [Avengers]

\16/ Prosím, jen to ne

POHLED ELIZABETH

Poté co jsem upadla do temnoty, si nic nepamatuji. Probrala jsem se v nějaké temnotě, celé mé tělo jakoby bylo nějaká hadrová panenka, vůbec ho necítím a nevnímám. Všude kam se podívám je černo. Pode mnou, nade mnou, prostě ze všech stran je černo, žádné světlo. Je tohle můj konec, konec mého života? Je tohle ten tunel, na jehož konci je světlo? A pokud ano, kde je to světlo? Tolik otázek a žádná odpověď. Zkusila jsem zavolat do temnoty, ale nešlo to, nemohla jsem pohnout rty. Rozhodnu se zkusit udělat krok, jde to, dělám další a další kroky. Rozešla jsem se někam do neznáma, i když nevím kam, všude je tma. Každou chvíli čekám, až uvidím světlo. To světlo které mě dovede ke klidu. Ani jsem se pořádně nerozloučila s tátou a ostatními. Budou mi chybět, hodně chybět. Přeju si aby na mě zpomýnali v dobrém a byli šťastní. Pořád jdu rovně, až se zastavím. Nemohu se pohnout. V dálce vidím malé světýlko, které se přibližuje. Bílé světlo které je velmi ostré. Je tohle to světlo?

POHLED TONYHO

Už tři hodiny čekám před operačním sálem. Jsem nervózní. Už jsem vypil třetí hrnek kávy. To čekání nesnáším, i když kamarádi mě podporují, tak či tak se začínám psychicky hroutit. Teď jen čekám, kdy přijdou... Už uběhla další hodina a já se začínám čím dál víc strachovat. Co bude dál? Když nepřežije? Z mého přemýšlení mě vyrušil přicházející doktor.
,,Vy jste pan Stark, že?“ zeptal a já jen přikývl.
,,Pane Starku, je nám líto ale vaše dcera je-“
,,Mrtvá?“ přerušil jsem ho.
,,Ne, není mrtvá. Je v kómatu. Ztratila hodně krve, je i možnost že se neprobere.“ pane bože.
,,Jak velká šance je, že se probere?“ zeptal jsem se a čekal co odpoví.
,,Šance je velmi malá, zhruba je jenom 40% šance, že to přežije.“ tak málo? Vždyť má regeneraci.
,,Ale ona má regeneraci, to jí přeci zachrání život.“
,,Pochopte to pane Starku. Dýka ji probodla skrz nazkrz, poškodila polovinu orgánů a z toho je třetina velmi důležitá pro životní funkce. Takže jí regenerace ani nepomůže, možná tak z poloviny ale to je strašně málo.“ ne, tohle se nikdy nemělo stát.
,,A můžu jít za ní?“ ať jo, ať řekne jo.
,,Ano, můžete ale jen na chvilku. Pojďte dovedu vás.“ jupí, rozešel jsem se hned za ním.
,,Tady je její pokoj.“ ukázal na její dveře a odešel. Opatrně jsem zatáhl za kliku k sobě a dveře se otevřeli. Dech se mi zatajil. Má dcera ležela na lůžku, připojena k přístrojům. Byla celá bledá a vypadala jako kdyby byla mrtvá ale byla pouze v kómatu.
,,Ahoj El.“ posadil jsem se na židli vedle lůžka... Už tu sedím čtyři hodiny, ani mi to nevadí.
,,Zítra zase přijdu.“ rozloučil jsem se a odešel. Zítra se zase vrátím.

POHLED ELIZABETH

Slyšela jsem nějaké hlasy ale nešli popsat.
,,Ahoj El.“ pozdravil něčí hlas. Aha, ono je tam těch osob víc. Už jsem měla být na konci tunelu ale záře světla se rozplynula a je tu zase černá tma. Kdy se objeví to světlo. Cítím tlak na mé ruce ale nic tam není. Jak to? Mám tolik otázek ale žádná odpověď.
Proč musím být v té temnotě. Proč?
,,Zítra zase přijdu.“ rozloučil se něčí hlas. Je mi tak povědomí, ale na nic si nevzpomínám, jak to. Já už chci pryč, pryč z téhle temnoty. Já chci domu.
Proč nemohu odtud odejít. Chci se vrátit. Najít světlo na konci tunelu a byl by klid. Klid ode všeho. Klid od starostí. Ale jsem vůbec na to připravena? Vlastně ani nevím. Ale jednoho jisté, já ti už nechci být a čekat.

ΔΔΔΔΔΔΔ

Další kapitola bez děje. Už aspoň víme že nám neumřela ale šance že přežije je velmi malá.

#kiki#