Tajemná ✔️️ [Avengers]

\22/ Omlouvám se....

Vím, poslední dobou moc nepřidávám ale budu se snažit, přidávat častěji a delší kapitolu,
písnička s dějem souvisí. No a teď budu jen doufat, že mě neukamenujete, za to, co chci udělat s hlavní hrdinkou

Dneska jsem sama v celém Stark toweru, kromě Jarvise, který má na mě dohlížet. Všichni odjeli na nějakou misi beze mě. Oni si někde bojují a já tu ležím v posteli s depresí a s půlkou srdce.

„Slečno Stark, měla byste něco sníst, máte podvýživu," Jarvis jak jinak.

„Promiň Jarvisi, ale já nemám hlad," to říkám vždycky, jak hloupé.

Po pár minutách vstanu a ve svých papučí jdu do koupelny, zastavím se u zrcadla a vysvléknu se že županu, který dopadne na dlaždičky. Zrakem zabloudím ke svému odrazu v zrcadle.

„Proboha," koukám na svůj odraz. Už ani nevypadám jako před rokem. Teď jsem jen kost a kůže, žádné svaly, jen kost, kůže. Žebra mi vynikají, nohy mám vyhublé, skoro si připomínám jako anorektička, ne, já jsem se jí už stala. Rychle zrak odvrátím a radši jdu ke sprchovému koutu. Zaptu si vlažnou možná trochu studenou vodu a jednoduše si pod ni sednu. Mé slzy se automaticky spustí na zem a spolu s vodou stékají do odpadu. Nohy mám u sebe skrčené a oči zavřené, nechávám se unášet zvukem vody, nepřemýšlím o čase ani o realitě...

Jakmile se proberu zpátky do reality, otevřu rychle oči. Celé mé tělo se klepe zimou pod náporem ledově studené vody.

„Slečno, vaše tělesná teplota je nízká," ozve se Jarvis, jakmile vypnu proud vody. Ze sprchy vylezu už zabalená v ručníku, obleču se do teplého županu. Sednu si na kraj vany a hledím na své dlaně. Možná vám to přijde pošetilé, proč jsem smutná, když mám rodiny a blízké. V mém životě byl člověk, kterého jsem milovala a on odešel a vzal si půlku mého srdce sebou. Rozhlížím se po celé koupelně, zrakem se vrátím k umyvadlu.

Žiletka. Hlavou zatřepu, zvednu se a jdu k té ostré věci jakoby mě k ní něco vábilo. Ta síla mě přitahovala, jakoby se čas zastavil a všechna bolest odešla. Vzala jsem si ji do ruky a přeložila k levému zápěstí. Pomalým tahem jsem přejela a začala si zpívat písničku Faded. Na zápěstí se začali objevovat malé proužky krve, to mi nestačilo, chtěla jsem víc. Opřená o zeď, jsem sjela dolů. Seděla jsem na dlaždičkách, ruce se mi klepali a já pořád držela v ruce ostrý předmět. Znovu jsem jí přiložila k raně, zatlačila jsem a sjela, u toho mi z očí tekly slzy. Chtěla jsem si poškodit tepnu a zapomenout na všechnu bolest, zhluboka jsem dýchala. Několikrát jsem ještě přejela žiletkou po zápěstí.

Žádná bolest. Žádné problémy. Žádný smutek. Žádná láska. Žádný čas
a realita. Žádný život...

Tyhle slova mi létaly hlavou. Podívala jsem se na zápěstí. Poslední tah a je po bolesti. Zavřela jsem oči a co nejvíc jsem zatlačila a jela s ní poslední tah. Žiletka mi spadla z ruky celá od krve. Pode mnou se tvořila louže krve. Byla jsem opřená o zeď a doufala, že mě nikdo nenajde. Pomalu jsem upadala do bezvědomí, oči se mi zavírali.

„Elizabeth!" slyšela jsem mé jméno. Oči se mi zavřeli. Žádná bolest. Teď už ne.

„Sbohem..." poslední slovo.