Tajemná ✔️️ [Avengers]

\2/ Hail Hydra

„Sen je pouhou iluzí, iluze je to co nás dělá šťastnými, ale může nás taky donutit ke strachu.“

POŘÁD PŘED DVĚMA LETY...
V NĚMECKU

POHLED ELIZABETH

Začínala jsem se probouzet, pomalu ale jistě. Počkat já se probouzím? Takže nejsem mrtvá, já nejsem mrtvá. Jasně, ty jsi mrtvá a právě jsi vylezla ze záhrobí. Moje ironické podvědomí, mi musí zkazit radost že? Když jsem se konečně probrala, uvědomila jsem si že ležím na posteli, počkat to není postel, to je stará matrace na rozviklaném a skoro rozpadlém nízkém kovovém lehátku. Pomalu jsem si sedla, žádné prudké pohyby se mi moc nechtěli dělat, že mě bolel snad celý člověk. Zkoušela jsem si zpomenout co se vlastně včera stalo a přitom jsem si tohle místo pečlivě zkoumala.

Hm, stěny prosákle plísní, v jednom rohu nízké umyvadlo s menším zrcadlem, pode mnou postel, i zem je pohodlnější než to čemu se má říkat postel. Nad postelí malé okno s mřížemi, na hoře v pravém rohu kamera, hm neříká se tomuhle náhodou vězení? Bingo, já jsem borec, já to uhodla. No počkat já říkala vězení? Tak to co se stalo včera večer byla pravda já nemám vlasy, oni mi ostříhali vlasy.
Počkat, zrcadlo. Rychlostí blesku (pouze myšleno) jsem vyběhla k zrcadlu, abych zjistila co mi vlastně udělali. Doběhla jsem k zrcadlu a... já mám vlasy no páni a jsou delší a vlnité než předtím no páni. Z mé radosti mě vyrušil zvuk dveří, strašně skřípali.

Pár metrů jsem couvla do zadu až jsem narazila na vlhkou zeď.
Dveře se otevřeli a v nich stál nejspíš hlídač.

„A hele, hele kdo pak se nám tu probudil, Šípková Růženka.“
řekl takovým tím slizkým hlasem.
„Pojď, musíme vyzkoušet jestli se pokus podařil.“ trochu jsem zbledla. Jaký pokus, počkat to co mi dělali včera, to byl asi ten pokus.
„Ne, nikam nejdu.“ řekla jsem tak trochu vyděšeně. Pořád stojím natiskla ke zdi. Hlídač -aspoň myslím- přišel ke mně rázním krokem a surově chytl za zápěstí.
„Au, to bolí.“ zaúpěla jsem bolestí.
„Měla si jít dobrovolně.“ řekl chladným hlasem, až mi s toho přejel mráz po zádech.
Táhl mě hodně dlouhou chodbou, měli by to tady přejmenovat na zrádné bludiště.
Když jsme vyšli z mé cely, šli jsme prvně rovně, pak zahnuli do leva, do prava, pak leva, ještě jednou jsme zabočili a nakonec jsme šli dlouhátánskou chodbou až jsme došli k nějakým železným dveřím na kterých bylo tučně napsáno 'laboratoř' a pod nápisem byla lebka se šesti chapadly.

Ten hlídač co mě táhl za ruku, otevřel velké železné dveře. Vešli jsme do místnosti a mně se naskytl pohled. Místnost byla poměrně malá, no prostě tak akorát.
Uprostřed bylo něco podobného židli, dřevěné židli, vedle ní byl nějaký kovový stolek na kolečka na kterém byli různé injekce. Jinak nic moc divného, stěny bílé, strop bílý, země bílá, všechno bílé, už si začínám myslet že jsou na tu bílou úplně závislí. Možná si myslím že pravá stěna je takové to sklo (vy víte co myslím) přes které mě můžou pozorovat.

Ani jsem si neuvědomila -když jsem přemýšlela- že mě přesunuli na židli a zatlačili na mé ramena, abych se posadila.
Už jsem seděla, a nějací ti doktoři mi připoutali ruce a nohy, hlavu mi také připnuli. Asi si říkáte proč jsem se nebránila? Byla jsem unavená a neměla jsem sílu se bránit.
Už jsem si také začala zvykat na všechny ty jehly, byla jsem s tím smířená. Do ruky mi stříkli nějakou látku. Po chvíli jsem cítila jak mnou projíždí elektrický proud. Na proti mně stal nějaký chlap s rukou na páčce, tu dal ještě níž a proud zesílil, kroutila jsem se bolestí.
Ten chlap někam odešel a ještě před odchodem stačil říct.
„Hail Hydra.“ a odešel, po jeho odchodu se mě ujal člověk v bílém plášti. Za chvíli byli moje smysly zmateny a já upadala do temnoty.
Kolikrát ještě zavřu oči takhle?

ΔΔΔΔΔΔΔ

Další díl hotov, snad jste spokojeni.

PS: Za veškeré nesrovnalosti se omlouvám.

#kiki#