Začít znovu

1

,,Dobrou noc," rozloučila se Hermiona a zvedla se z křesla.
,,Ty už jdeš spát?" divila se její maminka.
,,Ne, ale jdu se učit, pak si rovnou půjdu lehnout," vysvětlila.
,,Tak dobrou, holčičko," pravil její táta a políbil ji na čelo. Hermiona ještě objala maminku a vyběhla po schodech do svého pokoje. Uvelebila se na posteli a otevřela knížku. Byla hodně unavená, ale učit se musela.

Po dalších dvaceti minutách knihu zavřela a začala v kufru hledat oblečení na spaní. Nestačila si ani sundat tričko a uslyšela divné zvuky. Vyšla z pokoje a vydala se ke schodům.
,,Dobrý večer, omlouvám se, že rušíme, ale musíme najít vaší dceru," uslyšela známý hlas.
,,Co tu děláte? Kdo jste?" Poznala hlas své maminky.
,,Musíme vás všechny zabít, najděte tu holku!"přikázal Lucius. Hermiona běžela do svého pokoje, zamkla se a začala hledat svou hůlku. V tom se někdo pokusil otevřít, rychle si připravila hůlku a namířila ji ke dveřím.
,,Bombardo!" zařval Smrtijed, dveře se rozletěly a on vešel dovnitř.
,,Mdloby na vás!" pronesla rychle Hermiona a on a několik dalších se svalilo na zem. Rozběhla se ven, do cesty jí vstoupil další.
,,Ale, ale, Grangerová, kampak?" pravil pobaveně a vyškubl jí hůlku z ruky.
,,Draco, ty takový nejsi!"
,,Co ty můžeš vědět?!" Když se koukl jinam dala mu pěstí a kopla ho do břicha. Utíkala ke schodům, aby zachránila své rodiče. V tom se před ní objevila temná postava a zachytila ji.
,,Tam nesmíte," zašeptal a přemístil se s ní.

Hermiona se vyděšeně rozhlédla kolem sebe. Byla v nějakém domě, rozhodně už nebyla doma.
,,Ihned mě vraťte! Musím zachránit své rodiče!" řvala jako smyslů zbavená.
,,Nemůžu," řekl vyrovnaně.
,,Jsou tam moji rodiče!" křičela zoufale Hermiona.
,,Těm už byste nepomohla."
,,NE! MAMI! TATI!" zhroutila se na zem, klečela a plakala. ,,Chci za nimi!"
,,Tam nemůžete. Zemřela byste taky!"
,,TAKY?! Jak to můžete tak jistě vědět?! Já tam chci!" trvala na svém Hermiona.
,,Zapomněla jste, kdo jsem?!" Rozplakala se ještě víc. ,,Napijte se," nařídil jí. Hermiona nechtěla nic pít, ale vzdorovat taky nemohla. Jednou si lokla něčeho podobného vodě a najednou upadla do říše snů, tedy nočních můr.

Snape seděl vedle Grangerové a pozoroval, jak i ve snu trpí. Měl jsem ji nechat to vyřvat do světa, měl jsem ji nechat křičet a plakat, teď trpí potichu, pomyslel si Snape s výčitkami svědomí.
,,NE!" vykřikla Hermiona vyděšeně a otevřela oči. Když uviděla, že to nebyl jen sen, zhroutila se do peřin a začala plakat.
,,Já... Totiž..." nevěděl, co povědět.
,,Nic neříkejte," požádala ho mezi vzlyky.
,,Je mi to líto."
,,Měl jste mě tam nechat! Nechat mě zemřít s nimi!" Severus jí vzal obličej do rukou a donutil ji pohledět mu do očí.
,,O tom ani nevtipkujte, Grangerová!" Hermiona se mu vytrhla.
,,Co tu mám dělat?! Bez rodičů..."
,,Každý tu má své poslání slečno Grangerová, vy máte talent, vy musíte bojovat!"
,,Vraťte mi mé rodiče!" zoufale vykřikla Hermiona, vstala a utíkala ke dveřím. Severus ji chytil a pevně zezadu objal.
,,Jsou pryč! Můžete plakat, můžete nadávat, ale nežádejte jejich návrat a nepřejte si zemřít. Osud rozhodl, že vy budete žít."
,,Osud?! VY! To VY jste takhle rozhodl!" křičela Hermiona a chtěla se mu vyvléct. ,,Chci jít za nimi!" Sama nevěděla, jestli tím myslí, že chce zemřít, nebo se vrátit domů.
,,Nepustím vás, Grangerová," řekl, ale Hermiona se stále snažila utéct a bylo jí jedno kam, protože ani nevěděla, kde je.
,,Hermiono," zašeptal, Hermiona vykřikla jako raněné zvíře, klekla si s ním na zem a skryla se do jeho náruče. Celá se třásla, křečovitě držela jeho hábit a pořád víc plakala. ,,Neumím hezky mluvit... Máte právo truchlit. Jen pamatujte, že tu jsem pro vás."
Nic neříkala, ale ucítil, jak se k němu tiskla ještě víc. Hermiona nevěděla, jak dlouho takhle plakala. Když se trochu uklidnila, řekla: ,,Omlouvám se, že vás takhle otravuju."
Odtáhla se a znova se rozbrečela.
,,Grangerová, copak mě neznáte? Kdyby mi to vadilo, tak bych vám to důrazně oznámil! Já vás chápu, chápu vaši situaci."
,,Cože?" užasla. On? Severus Snape ji chápal?
,,Ne že bych se tady taky rozbrečel, ale...nejsem zas takový necita, abych nemohl chápat vaše pocity."
,,J-já...j-jen...že vás vlastně neznám."
,,To je jedině dobře, Grangerová," řekl. ,,Nechám vás samotnou."
Hermiona přikývla. Když otevřel dveře, naposledy k němu vzhlédla. ,,Děkuju," špitla, ale on nic neřekl. Zůstala sama.

Ruce se jí roztřásly, zírala před sebe a hledala jejich tvář, jejich slova, ale nic nenašla. Žádnou útěchu, žádné pohlazení, zbyly jen vzpomínky. Ale byly bolavé. Pamatovala si na to, jak jako čtyřletá šla do školky. Bála se. Maminka se na ni usmála a objala ji.
,,Hermionko, má milá holčičko, neboj, já se pro tebe vrátím!" šeptala a přitom jí dala pramínek dlouhých vlnitých vlasů za ucho.
Pamatovala si, jak jí tatínek pomáhal jezdit na kole.
,,A teď pojedeš sama, Mio," oznámil klidným hlasem. ,,Už tě nebudu přidržovat."
,,Já se bojím," řekla Hermiona.
,,Ty to zvládneš! Já ti věřím!" Odběhl na druhou stranu ulice a pobídl ji, aby za ním jela. Šlápla do pedálů a rozjela se. Chvíli to trvalo než chytila správný rytmus, ale pak už jela krásně. Až na ten pád.
,,Byla jsi úžasná, Mio! Tohle jsem nečekal!"
,,Vždyť jsem spadla..." řekla naštvaně Hermiona.
,,Na tom nezáleží, bylas' dobrá!"
Pamatovala si, jak ji rodiče vedli do školy.
,,Já se tam bojím! Mami, já tam nechci!"
,,Hermiono, vždyť ty budeš ta nejlepší studentka!" povzbuzovala ji maminka.
,,Ne ne, já tam nechci!"
,,My se pro tebe vrátíme! A půjdeme pak do cukrárny," usmál se její táta. Chtěla to vrátit zpátky.