Začít znovu

5

Hermiona se celou noc budila, nedokázala usnout a nebylo to můrami o rodičích. A Severus celou noc pozoroval temnou oblohu, protože tenhle zmatek nebyl nic, co by měl rád. Nakonec se Hermiona rozhodla jednat, vstala a oblékla si župan. Obula se do pantoflí a potichu sešla schody. Protože bylo něco po třetí hodině ranní, musela si rozsvítit. Začala se orientovat. Našla nůž. Severus se opíral o okenní parapet, obloha byla pořád temná.
,,Co jsem to sakra udělal?! Já jsem ji políbil! Já políbil studentku! Ale já ji nechtěl políbit! Co teď budu dělat?! Co si o mně pomyslí? Komu všemu to řekne?! Teda...pokud přežije tuhle válku..."
Viděl před sebou její nechápavý a trošku i vyděšený výraz. Jak zůstala stát na místě a aniž by se pohnula, hledala odpověď na tu nejzákladnější otázku: Proč? A on místo aby odpověděl, tak zbaběle utekl.
,,Proč jsem to udělal?! PROČ? Že bych... NE! Naprosto ne. Já jsem se nemohl... Je to Grangerová! Jen jsem se nechal unést. To je ta lítost. No počkat! Lítost?! Žádná lítost. To bylo tím alkoholem," uklidňoval se Severus. ,,Ale jak jí to vysvětím?"
Představil si, jak za ní jde, aby se jí omluvil a ona ho ve dveřích zastřelí nebo zabije kletbou. Zamračil se nad představou, že je mrtvý zrovna v pololetí, a zase se koukl ven. Pořád nad anglickou zemí byla temnota, ale větší byla v jeho srdci. Byl silný vítr, stromy se nahýbaly a stíny tvořily děsivé postavy. Možná to však takto viděl jen Severus, protože ty děsivé postavy byly všude, celý život se mu nepodařilo jim utéct. Jak nenáviděl vidět umírat nevinné! Celý život byl jen jeden velký hřích, jedna velká chyba! Nenáviděl se, tak hrozně se nenáviděl. Tak moc si přál utéct před sebou samým a nedařilo se mu to.

Temnota pomalu mizela, objevily se první sluneční paprsky. Severus si povzdechl a oblékl si župan. Další den začal. Zamířil do kuchyně. To co uviděl bylo tak...
,,Grangerová?"
Hermiona se k němu otočila a jemně se usmála. ,,Víte, napadlo mě, že bychom na všechno měli zapomenout," řekla.
,,Zapomenout? NELZE!" pomyslel si Severus, ale byl šťastný, že se v tom nevrtá a nežádá po něm omluvu.
,,A tady jsem vám udělala lívance s malinami a uvařila jsem čaj."
Severus si ji změřil pohledem.
,,Vy jste do toho něco dala..." Podezíravě přimhouřil oči.
Hermiona zprvu nechápala, když jí to došlo, tak se zamračila. ,,Já se snažím nám to oběma ulehčit, ale s váma to fakt nejde! Já vám udělám pitomé lívance a vy mě podezíráte, že vás chci otrávit nebo co!"
,,A co asi si mám myslet, když...? Já..."
Hermiona k němu přišla blíž. ,,To já jsem ta, která je tu navíc a vážně se snažím vás neotravovat! Ale takhle to nejde. Já jsem chtěla zapomenout! To já jsem nechtěla nic říkat, protože mi do toho nic není a naprosto chápu, že jste byl opilý. Ale vy byste taky nemusel mě pořád obviňovat!"
,,Grangerová, každý se někdy splete," řekl místo omluvy.
,,A s kým jste si mě spletl?! S nějakou sériovou vražedkyní?!"
,,Ne, ale..."
,,Proč nejsem u někoho jiného?!"
,,U každého jiného by vás hledali! U mě - jako Brumbálova zrádce - ne! Pořád si stěžujete, že jsem vás zachránil a popravdě... Co z toho mám?!"
Hermiona se zarazila a smutně na něj pohlédla. ,,Já...měla jsem zemřít, že jo?" Po tváři jí začaly stékat slzy.
,,Ne, to ne., tak jsem to..." Hermiona od něj odstoupila. Nepočkala na poslední slovo. Utekla do pokoje. Zamkla se, svezla se na zem opřena o dveře.

Asi hodinu tam jen seděla a utírala si slzy.  Ozvalo se zaťukání. ,,Grangerová, já to tak nemyslel!"
Hermiona nic neudělala.
,,Omlouvám se. Prostě jsem podezíravý!"
Zavřela oči, aby neplakala.
,,Grangerová, já se o vás bojím! Prosím otevřete!" ozval se trochu zoufalý hlas.
Vyhrabala se na nohy, trochu se upravila, aby nevypadala jako troska. Otevřela dveře a prázdnýma očima na něj pohlédla.
,,Grangerová," zašeptal napůl vyčítavě a napůl šťastně, že se jí nic nestalo. ,,Dáte si se mnou ty lívance?" zeptal se. ,,Sám to jíst nechci."
Hermiona se smutně usmála a přikývla.