Začít znovu

3

Seděla na posteli. Nebylo ani dvanáct hodin, co její rodiče zemřeli. Při té myšlence ji zamrazilo. Položila se a začala zase pozorovat strop. Nic jiného už do konce svého života nechtěla dělat - jen hledět na strop a ztrácet se ve svých myšlenkách. Topit se v žalu a vzpomínat na to, jak bývala šťastná. Už ji nic nezajímalo, nechtěla nic, už nikdy nechtěla vstát. Z očí jí začaly stékat slzy, rychle zamrkala, aby je odehnala a přetočila se na bok. Uslyšela zaklepání a otevření dveří.
,,Grangerová, nechcete sem něco přinést?" zeptal se Snape.
Neodpověděla.
,,Že by usnula?" zeptal se sám sebe. Nijak nedala najevo, že je vzhůru. Severus k ní přišel a přikryl ji peřinou. ,,Chudák holka," pomyslel si nahlas a odešel. Zabořila hlavu do polštáře tak hluboko, jak jen mohla.

Hodiny odbily osmou hodinu, ozvalo se další zaklepání. Hermiona zvedla hlavu. Vešla skřítka.
,,Zamia přinesla slečně věci, které bude potřebovat a které si přála," řekla a položila na zem dvě tašky.
,,Děkuju," řekla Hermiona.
,,Zamio! Copak jsem ti neříkal, že slečna musí...!" zarazil se, když uviděl, že je Hermiona vzhůru. ,,Omlouvám se," pravil nakonec Severus a odešel.
,,Chcete ještě něco?"
Hermiona se smutně usmála a zavrtěla hlavou. Skřítka odešla. Hermiona se posadila a přitáhla si k posteli tašky. V první bylo to, co chtěla. Hřeben, kartáček na zuby a mýdlo. A v druhé (podstatně větší) bylo to, co skřítka a Severus uznali za vhodné koupit. Trička, halenky, dvoje džíny, šaty, spodní prádlo... Najednou si všimla ještě pěti krabic s botami. Vyhrabala se z postele a rychle vyšla z pokoje. V kuchyni, u které jediné věděla, kde se nachází, Snape nebyl, obývací pokoj vedle byl prázdný. Vyšla zpátky nahoru a zamířila na druhou stranu chodby, byly tam tmavé dveře, zaklepala a vešla. Byla to Severusova ložnice, to bylo jasné hned. Velká černá postel a křeslo, ve kterém Severus seděl a četl si.
,,Chci si promluvit o tom nákupu," řekla rozhodně Hermiona.
,,Něco tam není?" zeptal se, zavřel knížku a vstal.
,,Ne, naopak - je tam všechno, snad všechno na světě. Vždyť to muselo být hrozně drahé, neměl jste mi to kupovat!"
,,Peníze sem, peníze tam. Prosím vás," řekl pohrdlivě.
,,Ale proč tolik? Vůbec to nebylo nutné."
,,Vy si, slečno Grangerová, ještě asi moc neuvědomujete, že vám všechno shořelo!" vyštěkl Severus. ,,Místo toho abyste mi byla vděčná, tak mě otravujete s tím, že to nebylo nutné! Já vám povím, co nebylo nutné, nemusel jsem vás zachránit a nemusel jsem se vám snažit pomoct!"
Hermiona se rozplakala, rozběhla se k němu a objala ho. Severus se ovládl, neodstrčil ji od sebe, i když to jeho prvotní reflexy žádaly. Chytil ji pevněji.
,,Omlouvám se, neměl jsem tak vyletět. Ale už se se mnou nebavte o tom, co jsem neměl dělat, nemusel dělat a podobně!" upozornil ji tvrdě. Hermiona přikývla.
,,Měla byste si jít lehnout, tohle pobíhání vám nedělá dobře."
,,Máte pravdu," přitakala Hermiona a pustila ho. ,,A omlouvám se, že jsem vás...objala..." špitla a odešla do svého pokoje. Severus se zamračil a dal se znovu do čtení.

Hermiona, která ještě byla v Severusově půjčeném tričku, se svlékla a vzala si na sebe tepláky a mikinu. Znova se zachumlala do peřin a snažila se přemýšlet. Hodiny utíkaly jako splašené a přitom se loudaly. Najednou uslyšela zvoneček, vstala a zvědavě se vydala za tím zvukem. Vycházel z kuchyně...
,,Co to znamená?" zeptala se skřítky.
,,Že je oběd slečno," odpověděla Zamia. ,,Posaďte se."
,,Zamio, slečna ještě neví, co znamená..." zarazil se, když Hermionu uviděl sedět ustolu. ,,Grangerová, překvapujete mě čím dál víc."
,,Přejete si, pane...?"
,,Já si vezmu sám," skočil jí do řeči Severus a přenesl od plotny hrnec polévky. Nalil jak sobě tak i Hermioně. Ta na polévku hleděla jako na věc, o které nikdy neslyšela.
,,Grangerová, chápu že nemáte chuť k jídlu, ale trochu byste si mohla vzít. Nechci, aby mě obvinili z vaší vraždy - vyhladověním."
Hermiona na něho prosebně pohlédla.
,,Tak aspoň chleba, suchý chleba."
,,Dobrá," řekla nakonec Hermiona ztrápeně a vzala si z ošatky na pečivo chleba. Když se zakousla, jakoby jedla prach.
,,Jak se cítíte?" zeptal se Severus z povinnosti.
,,Hrozně," odpověděla Hermiona. ,,Můžu jít zase nahoru?"
,,Jistě, já vás tu nedržím."
,,Ale já tím nemyslela, že bych tu s vámi nechtěla..."
,,Já nic neříkám! Nic si nemyslím! Prosím, pokračujte v odchodu, jinak by to stejně dopadlo špatně," upozornil ji. Hermiona nešťastně sklonila hlavu a vydala se nahoru.

Celý zbytek dne jen ležela, brečela, nebo zírala na strop. Aniž by si to uvědomila, začínalo se stmívat. Bylo půl deváté a Hermiona se začala převlékat do noční košilky. Byla růžová, sametová, přes slzy ale neviděla, jak je krásná. Vzala si župan a pantofle, sešla po schodech dolů a zabočila doleva. Severus seděl na gauči a něco psal.
,,Já..."
Vzhlédl k ní a tak nějak ho polilo horko. Byla nádherná... Smutně nádherná.
,,Večeře už byla, nechtěl jsem vás rušit, stejně byste nic nechtěla," řekl odměřeně.
,,Ale já vám přišla vrátit to tričko. Moc děkuju. Taky jsem vám přišla říct, že si pustím televizi."
,,Nemusíte mi to hlásit," pravil a vrátil se k psaní.
,,Já jen... jestli...byste se nechtěl koukat se mnou..."
Píšící ruka se zastavila.
,,Co jste to říkala?" zeptal se jakoby se přeslechl.
,,Jestli byste se nekoukal na tu televizi se mnou," zopakovala Hermiona.
,,Ne, děkuji," pravil nakonec lhostejně a vzal si nový pergamen.
,,Jistě, promiňte. Dobrou noc," řekla zklamaně Hermiona, položila tričko na křeslo a odešla. Co vlastně čekala?