Začít znovu

12

Když trhala třesně přišlo jí, že na ni pořád někdo hledí. Ale vždy když vzhlédla, Severus se koukal jinam.
,,Buďto jsem paranoidní, nebo je fakt pohotovej!" pomyslela si, ale vtom ji něco trefilo do hlavy.
,,Au!" postěžovala si a koukla na předmět, který pohnul s celým jejím mozkem. Bylo to jablko. Hermiona se zamračila a koukla se na nejbližší jablečný strom, který byl od ní asi deset metrů.
,,Fakt vtipný!" zvolala a hodila ho po Severusovi. Toho to trefilo do ramene.
,,Co vám je, Grangerová?!" zeptal se jí kousavě.
,,Já...já...totiž já...myslela, že...jste...po...po mě...hodil...to...to jablko...tak jsem..." omlouvala se.
,,Tak příště nemyslete!" řekl Severus, otočil se k ní zády a usmál se. ,,A spíš dávejte pozor!" varoval ji a hodil po ní další jablko.
Hermiona vypískla a schovala se za strom. ,,To je zrada! Já se vám tu omlouvám a vy..."
,,To víte, takový je život,"řekl. Hermiona přeběhla za další strom, ale tak aby si toho Severus nevšiml. Když se otočil jinam, tak mu skočila na záda.
,,Teď už se mě nezbavíte," zašeptala Hermiona přímo do jeho ucha. Severus ji (bezpečně) shodil na nohy a někam odešel. Hermiona zůstala stát uprostřed stromů a nechápavě hleděla, jak Severus mizí za zatáčkou. Sedla si tedy pod jeden ze stromů a přemýšlela, co se stalo.

Vstala a rozběhla se do domu. Severus seděl na schodech a zamyšleně hleděl před sebe.
,,Zpytovala jsem své svědomí, ale doopravdy nevím, co jsem udělala," řekla.
,,Tak to jste asi nic neudělala," ušklíbl se Severus a naznačil jí, ať si sedne vedle něj.
,,Proč jste tedy odešel?" vyptávala se.
,,Prostě jsem nedokázal být tam s vámi, Hermiono. V tu chvíli jsem nedokázal... To je jedno!"
,,Ne, není to jedno, protože já někdy cítím to stejné. To, že vám nedokážu hledět do očí, nedokážu poslouchat váš hlas bez toho, abych se cítila tak jiná..."
,,Nechte těch upřímností! Je to jen... Je to jen tím, že spolu trávíme tolik času."
Hermiona přikývla. ,,Jistě, už ani muk."
,,Máte roztržený rukáv, Hermiono," upozornil ji a jemně se dotkl její kůže.
,,To nevadí," usmála se Hermiona. ,,Vrátíme se pro ty košíky?" zeptala se.
,,Měli bychom," odsouhlasil Severus a zvedl se.

Začalo pršet, oba se rozběhli domů a zavřeli dveře.
,,Brrr, to je zima..." zadrkotala zuby Hermiona. Severus přikývl a prohlédl si ji, byla zmoklá a třásla se. Přišel k ní a objal ji, aby ji zahřál.
,,Děkuju, ale asi to nepomůže, prostě jsem..."
V tu chvíli ji Severus políbil, Hermiona se nejdřív chtěla odtáhnout, ale pak se k němu ještě víc přitiskla. Líbali se dlouho a tím bylo řečeno všechno, co tak dlouho tajili i sami sobě. Odtáhli se od sebe a pohlédli si do očí.
,,Vážně se tohle stalo?" zeptala se Hermiona nevěřícně.
,,Vadí ti to, Hermiono...?" vyptával se Severus a pohladil ji po tváři. Bál se její odpovědi.
,,Právě že ne," řekla stydlivě Hermiona.
Severus se mírně pousmál a znovu ji políbil. Najednou s sebou trhl. Frustrovaně si povzdechl, položil své čelo na Hermionino. ,,Volá mě," řekl. Vyčaroval si suché oblečení. Když už se chtěl přemístit, Hermiona k němu přiběhla a chytila ho za ruku.
,,Dávej na sebe pozor!"
Políbil ji na čelo a zmizel.

Čekala celý den. Nedokázala ani jíst. Přecházela po pokoji sem a tam. Diablo ji zmateně pozoroval. Občas ho zvedla a nosila ho v náruči s sebou. Pomohl jí to snést lépe. Když ležela na posteli a zírala do stropu, vlezl jí na břicho a jemně tlapkal. Ještě neuměl zacházet se svými drápky, takže je občas při tlápnutí vytasil a škrábl ji. Hermioně to nevadilo. Jeho vrnění ji uklidňovalo.

Byl už večer, když se Severus objevil. Hermiona mu padla do náručí. Tolik se bála, že bude předstírat, že se nic nestalo. Tolik se strachovala, že už ji nikdy nepolíbí! O to víc a pevněji se k němu tiskla.
,,Je ti něco?" zeptala se starostlivě.
,,Ne," odpověděl a políbil ji. Merline, políbil ji. Vroucně přitiskl svá ústa na její rty. Přesto však cítila, že něco není v pořádku.
,,Severusi, stalo se něco?" vyzvídala dál.
,,Nic zvláštního," pravil Severus a sedl si před krb. Hermiona si sedla hned vedle něj a on ji začal hladit po vlasech.
,,A co ti lidé?"
,,Ššš... Chvíli nemluv," požádal ji tiše. Hermiona uposlechla. Položila si hlavu na jeho rameno a mlčela. Doufala, že je vše v pořádku a že ten strach, který se jí převaluje ve vnitřnostech, je neopodstatněný.