Začít znovu

13

Hermiona se probudila v Severusově náručí, ten byl celou noc vzhůru, zatímco ona usnula u krbu. Konečně byla doopravdy šťastná, najednou věděla, že má nějakou oporu, že má...někoho, kdo ji nezradí a kdo ji má rád. Zvedla hlavu, vynutila si jeho pohled, který (po ránu) nebyl příliš veselý a zase se uvelebila na jeho hrudi.
,,Dobré ráno," zašeptala. Severus neodpověděl. Hermiona se napřímila. ,,Co se stalo?" zeptala se nechápavě. Severus se dostal z jejího objetí, vstal a odešel k oknu.
,,Nesmíš mě milovat," zašeptal. Hermiona se zasmála. Doufala, že vtipkuje.
,,A jak mně v tom zabráníš?" zeptala se. Pak jí však úsměv na rtech zmizel, protože jí došlo, že to myslí vážně. ,,Proč?" zeptala se a rychle vstala z postele. Bála se však přijít až k Severusovi.
,,Za měsíc a týden zemřu, nemůžu tě tu takhle nechat!"
,,Ty nezemřeš! Vždyť něco vymyslíme, vždyť..."
,,Nech toho. Tomu přece sama nevěříš," řekl nepříjemně.
,,Takže mě odmítáš?"
Severus přikývl. ,,Nemiluj mě."
,,Myslíš, že je to tak jednoduché!?"
,,Pro tebe jako velmi chytrou a všímavou studentku určitě ano," pravil.
,,A co pro ženu, která tě miluje?" zeptala se a oči se jí leskly od slz.
,,Kde tu vidíš ženu?" odpověděl otázkou. Nechtěl být krutý, ale musel být.
Hermiona rychle zamrkala a ukázala na sebe. ,,Stojí před tebou."
,,Já přes vás, slečno, nevidím na tu ženu," řekl chladně.
Kousla se do rtu. ,,Jak přestat milovat?"
,,Jsi ještě dítě a dětské lásky přebolí," pravil.
Tahle odpověď byla jako facka. ,,Já nejsem dítě!"
,,Copak se nevidíš?! Tvůj hlas, tvůj pohled na svět... Ty nejsi dospělá!"
,,Jsem! Jsem dospělá...a..."
,,Dospělým nikdy nedocházejí argumenty," ušklíbl se.
,,Takže dospělí plácají raději nesmysly jako ty?" opáčila zoufale. Severus se zarazil. ,,Proč mě nemiluješ?"
,,Opomenu to, že jsi má žákyně a dítě... Jsi šprtka, dětinská, nechápavá a jsi z mudlovské rodiny. Nejsi mi rovna!" pravil tvrdě. Nedokázala tomu uvěřit. Jak se tohle mohlo stát? Hermiona s pláčem utekla k sobě do pokoje, zamkla se a padla na postel. Myslela si, že je šťastná, ale najednou se jí hroutil celý svět... zase. Věděla, že je to riskantní se zamilovat do Snapea, ale nechápala, proč byl najednou tak chladný. Do očí jí řekl, že ji nemiluje a ať ho ona taky nemiluje. On jí řekl, že mu není rovna, že je dítě, že pro něj není vhodná, ať už to znamenalo cokoliv. Diablo se jí snažil utěšit tím, že jí čumáčkem drcal do ruky, ale Hermioně od smutku nepomohlo ani to.

Plakala dlouho, několik hodin a najednou přišla otupělost, prázdnota, apatie. Vstala a šla za Severusem. Ten na ni smutně pohlédl, ale neřekl nic.
,,Takže vám mám zase vykat?" zeptala se bez emocí.
,,Bude to tak nejlepší, stejně je hloupost si tykat po jednom polibku," přitakal Severus.
,,Dvěma," opravila ho.
,,Co?" Hrklo v něm. Věděla to? Jak se to mohlo stát? Nebo to myslela jinak?
,,Dva polibky, ale máte pravdu," řekla. ,,Stejně by to nemělo cenu."
,,Přesně tak."
Oba si nalhávali takové hlouposti, každé vyhýbání pravdě vítali, každé zatajení lásky před tím druhým (i před sebou) podporovati. Jejich srdce trpěla, ale oni se lásky báli, báli se okolností, smrti toho druhého, smutku toho druhého...

,,Slečno, je večeře," řekla Zamia.
,,Děkuji, ale já dnes večeřet nebudu," pravila Hermiona se smutným úsměvem. Zamia přikývla a odešla. Hermiona zabořila hlavu do polštáře. Její myšlenky ji užíral, její oči plné prázdnoty hleděly, aniž by věděly kam.
,,Pokud mě nechce, měla bych ho přestat milovat. Jenže jak? Jak to dokázat? Nepřestanu ho milovat! Nedokážu to! Ale aspoň to potlačím, budu předstírat, že k němu nic necítím!"
Tahle myšlenka ji rozplakala. Diablo smutně mňoukl, protože se snažil podivnému chování své paničky porozumět.

Severus si nalil spoustu whisky.
,,Musel jsi to udělat!" přesvědčoval se. ,,Ona je doopravdy dítě! Je o dvacet let mladší! Má celý život před sebou!"
Zhluboka se napil.
,,Musel jsi lhát! Musel jsi to říct! Musel..."
Naštvaně hodil skleničku proti zdi. Takové hloupé melodramatické - přesto prázdné gesto.
,,Bohové! Co jsem to udělal?!" pomyslel si. ,,Já jí dal naději...a teď..." 
Mávl rukou a sklenička se sama uklidila a hodila se do koše. Začal pít z lahve.
,,Ona se k tobě nehodí! Je nebelvírská...mudlovská...NE! Tohle o ní nikdy neřeknu!"
Nedokázal si ji zprotivit. ,,Hermiono, odpusť," zašeptal do své samoty.