Dračí krev

Kapitola II.

,,Ni kos faas, Dovahkriid.''

Jazyk, kterým na ní temná postava promluvila, nemohla patřit nikomu jinému než draku. Nevěděla, jestli má utíkat, nebo zůstat na místě. Její instinkty se rozdělily na tři části - ty první říkali, aby co nejrychleji běžela pro pomoc. Druhé, aby vzala meč a začala bojovat. A ty třetí zněly snad nejšíleněji - chtěly, aby s drakem komunikovala.

,,Dreh hi mindoraan dii tinvaak, Dovahkriid?'' promluvil znovu a jeho oči se pohnuly z místa. Pomalu se přibližovaly k Violet, ale zastavili se, jakmile se hlava neznámého přiblížila k slunečním paprskům. Nejspíš si nepřál být vidět.

Violet stále němě hleděla na ty zářivé oči, neschopná jediného slova, natož pohybu. Neznámý byl očividně znepokojen její nečinností, jelikož jeho oči se zamyšleně přivřely. Pak se ozval hluboký vzdech, pod kterým se ohýbali větve stromů i tráva.

,,Copak Dovahkriid zapomněli, jak používat dračí řeč?'' Na to už Violet zareagovala. Rychle zamrkala a zvedla se ze země i s mečem v ruce. Neznámý se nad její náhlou reakcí zasmál. ,,Myslíš, že máš s tím mečem proti mně šanci, Dovahkriid? Nebuď hloupá a polož tu zbraň, než si ublížíš.''

,,Ty... Ty jsi drak!'' vyjekla Violet, ale odmítala sklopit svoji zbraň. Neměla tušení, co po ní může neznámý chtít a jestli je vůbec bezpečné se s ním bavit. A pokud to je opravdu drak... U všech bohů, byla v pořádném průseru.

,,Kdo jiný by používal dračí řeč, hm? Vy Drakobijci jste na ni zřejmě už dávno zapomněli.'' odpověděl s pobavením a jeho zlaté oči se opět začaly hýbat. Přibližovaly se k ní, no tentokrát je nezastavily ani sluneční paprsky.

A tak Violet poprvé za celý svůj život spatřila dračí hlavu. Obrovskou dračí hlavu, pokrytou černou kůží a s mnoha rohy. Nemohla od něj odtrhnout zrak. Jeho kůže byla černá jako samotná noc. Proto tak dobře jeho tělo splynulo se stíny. Rohy měl snad na každé straně své hlavy. Na čele, bradě, dolní čelisti a temeni.

Co si ale hlavně uvědomila, bylo to, že drak byl velký, neboť jeho hlava byla velká téměř jako její drobné tělo. Drak měl pravdu. Proti němu by neměla nejmenší šanci. Kdyby chtěl, mohl by ji zašlápnout jako nějakého švába.

,,Cítím tvůj strach, Dovahkriid. Už jsem ti říkal, že se nemusíš bát. Ale ty jsi zřejmě mojí řeči nerozuměla.'' Při mluvě se drakova ústa hýbala jako u lidí. Sama Violet nevěděla, jestli draka obdivuje, nebo se ho bojí. Možná obojí.

,,Dovahkriid?'' To bylo jediné, na co se byla v současné situaci schopná zeptat.

,,Ve vaší lidské řeči to znamená Drakobijce. Jak je možné, že jste zapomněli naši řeč? Copak vás jí neučí jiní Drakobijci?'' Drak byl jistě nerad, že neuměla jeho řečí. Nechtěl používat řeč těch špinavých bytostí, které kdysi zradily jeho rod.

Violet se nad jeho otázkou zamračila. ,,Na to by ti jiní Drakobijci museli žít dostatečně dlouho.'' odpověděla a svůj meč vrátila do pochvy po svém boku. Stejně jí byl k ničemu, tak proč si zbytečně vyčerpávat ruce.

,,Jak to myslíš, Dovahkriid?'' otázal se nechápavě a povytáhl obočí - teda, pokud to vůbec bylo obočí. Živého draka Violet nikdy neviděla, tak musela jenom soudit, kde co je na dračím obličeji.

,,Tak jak to říkám.'' pokrčila rameny. ,,Všichni Drakobijci se sotva dožijou 30 let, natož 40. Lidé nás nenávidí a nenechají nás žít v jejich městech, ani vesnicích. Je nás na světě už málo. Já a moji přát... známí jsme možná už poslední.''

Drak v jejím hlasu poznal zklamání ze ztráty druhů. Zamyšleně zabručel a zvedl hlavu. Věděl, že když se sem vydá, potká svého úhlavního nepřítele, ale nikdy nečekal, že na tom budou tak špatně. Myslel si, že potká namyšlené Drakobijce, v plné zbroji, připravené bojovat proti němu svými dračími řevy. Tohle byl... naprostý opak.

,,Ruth nii.'' zavrčel podrážděně. Violet tentokrát nepotřebovala rozumět dračí řeči. Podle tónu, kterým to řekl a zamračení poznala, že to mělo být zakletí. Něco jako její 'sakra'. Neubránila se menšímu úsměvu, který ihned schovala.

Drak na ni znovu pohlédl a pořádně si ji prohlédl. Byla oproti němu malá. Ale to i na rozměry normálního člověka. Že by nějaká vada růstu? Třeba se lidi za těch tisíc let smrskli a teď vypadají jako nějací trpaslíci. A jestli je tu opravdu tak málo Drakobijců, jak říkala, pomsta jeho druhu bude tím nejjednodušším na světě! Země by opět mohla patřit jim!

,,Kolik vás je, Dovahkriid?''

,,Huh?'' Nechápavě sledovala draka, který najednou vypadal podezřele vesele.

,,Říkala jsi, že ty a tvoje smečka jste nejspíš posledními Dovahkriid. Kolik vás tam je?'' zopakoval svou otázku, aby jí lépe porozuměla.

,,Nevím, jestli se to dá nazvat smečka... A už vůbec ne moje. Proč to chceš vědět? Chceš je snad zabít?'' odpověděla otázkou a podezíravě přimhouřila oči. Přestože se s nimi pohádala, neměla v plánu je prozradit nepříteli. Stále jí na nich záleželo. Byla to parta, s kterou vyrůstala. Nikdy by je úmyslně neohrozila.

Drak nečekal, že ho bude Violet podezřívat. Mírně podrážděn si odfrkl. Z nosu mu vyletěly obláčky dýmu. ,,Nejsem jako vy, Dovahkriid. Mám svou čest a své nepřátele nekoušu do zad. I když budu znát jejich počet, nebudu vědět, kde jsou a nemám je v úmyslu hledat. Není se čeho bát.''

Violet chvilku draka pozorovala a čekala, jestli neuvidí nějaký náznak lži. Drak sebou ale ani trochu necukl, dokonce pohledem neuhnul. Proto jen povzdechla a odpověděla: ,,Jsou čtyři.''

To bylo zatraceně málo. Kdysi dávno, kdy tu byli i jeho druhové, tu bylo Drakobijců stejně jako draků. Teda aspoň to slyšel z legend. Lidé se museli zbláznit, pokud začali takhle eliminovat i svoje jediné ochránce. Nechápavě nad tím zakroutil hlavou.

Violet mlčela a přemýšlela, co všechno se změní, když se na zemi opět objevil drak. Budou lidé znovu volat o pomoc Drakobijce? Budou mít zase z čeho žít? Musela se rychle vrátit a říct to ostatním.

Ale... Tam ji přece nechtějí. Violet nad svými myšlenkami zakroutila hlavou. I když ji tam nechtějí, musí je varovat před návratem draků. Stále to jsou její přátelé. Otočila se na patě a začala se vracet cestou, kterou sem původně přišla. Jenže tak trochu zapomněla na to, že tu doteď dělala někomu společnost.

,,Kam odcházíš, Dovahkriid? Zpět za tou smečkou, před kterou jsi původně utíkala?'' promluvil drak, avšak nehnul se ani z místa. Neměl v plánu ji následovat.

Violet šokovaně pohlédla na tu přerostlou černou ještěrku. ,,Jak víš, že jsem utíkala před nimi?''

,,Cítil jsem z tebe smutek a ukřivdění. To, jak jsi o nich mluvila. Jako o smečce, která ti nepatří. Došlo mi, že se mezi vámi něco stalo. Něco, co tě donutilo co nejrychleji odejít.'' Jeho oči jako by potemněly.

Kvůli čemu, to Violet nevěděla, ale vyvolalo to u ní mrazivou husí kůži. Proto nečekala a rozběhla se pryč. Utíkala rychleji, než když utíkala z jeskyně. Bála se, že toho draka ještě někdy potká. Že potká ty zlaté oči plné staletých vědomostí, jež byly schopné proniknout hluboko do její duše.

Už nikdy ho nechce potkat.