Dračí krev

Kapitola XI.

,,Tady se pro dnešek utáboříme. Ve tmě bychom toho stejně moc neviděli a bohové ví, co tady v noci pobíhá.“ promluvila Violet, když dorazily k další z mnoha mýtin v zdejším lese. Slunce teprve zacházelo, no už tak byla v lese tma.

,,Tenhle les je vážně velkej. Jak daleko ještě půjdeme? Začínají mě bolet nohy.“ postěžovala si Neila a složila se na zemi.

Kolem se nenacházelo nic víc, než balvany. Ani řeka tu nebyla. Přesto to ale Violet brala jako nejlepší úkryt, který mohly najít. Některé z balvanů byly totiž vyhloubené a tvořily tak miniaturní jeskyni. Jakmile se v nich ukryjí, nebude se muset bát, že by je někdo napadl ze zálohy.

,,Zítra bychom už měli dorazit do města, pokud nenastanou nějaké komplikace. Chtěla jsem tam dorazit ještě dnes, ale kvůli… tamté události jsme se dost zdrželi.“ odpověděla jí. Sundala si batoh ze zad, z něhož následně vyndala nové oblečení, které jí Neila dala. Skvěle poslouží jako deky.

Už se chystala látku roztrhat, když vtom ji Neila okřikla: ,,Počkej! Co to děláš?!“

,,Deku?“

,,Z tak krásného oblečení? Víš, kolik vůbec stálo? Je to hrozná škoda!“ zhrozila se Neila nad její odpovědí.

,,No jestli chceš v noci mrznout, nemám s tím problém. Ale věř mi, budeš litovat, že jsi mě zastavila. A oheň rozdělovat nebudu. Byla by to totiž pro monstra pozvánka na večeři, kde bychom se my dvě asi moc nenajdely.“ pokrčila Violet rameny a chystala se oblečení vrátit zpět do batohu.

Neila se s nespokojeným zamručením kouslo do rtu. Nechtěla mrznout. Už takhle jí byla zima. A jestli to bude ještě horší… Jenže taky si nepřála, aby Violet zničila ono oblečení z velmi drahého materiálu.

,,Budu toho hrozně litovat… Fajn! Roztrhej ho! Nakonec bude lepší, když si budu moct koupit nové, než aby se tu ze mě stal živý rampouch.“ vzdala se nakonec.

Violet s vítězným úsměvem odhodila batoh, vzala svůj meč a rozřízla oblečení. Neila odklopila pohled, jen aby nemusela sledovat, jak její milované oblečení umírá pro její drahocenný život.

,,Mimochodem, zas taková zima tu není. Jen jsem chtěla, abych měla na čem spát.“ promluvila Violet, když pokládala látku na kamennou podlahu jeskyně.

,,Cože?! To mi chceš říct, že jsi zničila to oblečení pro nic za nic?“

Violet pohlédla na Neilu. Stála znovu na těch svých kozích nožkách a pohledem ji proklínala. ,,Ne. Zničila jsem je, abych měla na čem spát. To není pro nic za nic. Dobrou noc.“ S naprostým klidem si položila batoh a meč s pochvou vedle látky, na kterou si následně lehla, zavřela oči a předstírala, že spí.

,,To nemůžeš myslet vážně…“ vydechla šokovaně Neila. Čekala nějakou odpověď, no když se jí nedočkala, zamračila se. ,,Hej, nedělej že spíš. Nikdo nedokáže tak rychle usnout.“ Opatrně k ní přistoupila, čekajíc, až se Violet uráčí odpovědět. Když ale odpověď nepřišla, znejistila. ,,Nebo jo?“

Jelikož k ní byla Violet zády, nemohla si všimnout, jak se pobaveně usmívá a snaží se ze všech sil udusit smích, co se jí dral z hrdla.

Neila své čekání po chvilce vzdala a lehla si vedle Violet na kus látky, který jí velkoryse nechala.

,,Dobrou noc, Violet.“ S těmi slovy zavřela oči. Netrvalo to ani pět minut a už klidně oddechovala.

Violet se co nejtišeji posadila, aby zjistila, jestli její společnice vskutku spí. To si potvrdila hned, jakmile uviděla její uvolněný obličej. Kdyby je někdo napadl, nejspíš by byla schopná to celé zaspat.

,,Prý nikdo nedokáže tak rychle usnout." Musela se nad tím uchechtnout. Neila konec konců nebyla tak špatný společník, jak si zprvu myslela, že bude. Rozhodně je lepší, než on.

Violet zvedla pohled k otvoru jeskyně, přesněji k obloze poseté miliony hvězd. Byla odtud celkem špatně vidět. Spíš viděla vysokou trávu, ale i tak aspoň kousek oné noční oblohy viděla.

Mlčky hleděla na ten kousíček, když v tom uslyšela zašustění trávy. Rukou rychle hmátla po svém meči, no zatím se víc nepohybovala. Kdyby to byl nepřítel, nechtěla mu prozradit místo, kde se nachází. Místo toho poslouchala, jak se kroky blížily k jejich jeskyni.

Už začínaly být hodně blízko. Slyšela, jak zatajuje dech a meč uchopila pevněji, připravená ho vytáhnout z pochvy a učinit překvapivý útok. Jenže jakmile uviděla čtyři úzká, chlupatá chodidla, úlevně vydechla. Byla to jen laň. Nejspíš se odtrhla od stáda, aby se mohla napást. Pustila meč.

Laň ten zvuk postřehla a rychle odskákala pryč.

Violet si znovu lehla, no přestože zatím žádné nebezpečí nehrozilo, zůstala přes celou noc v polospánku, aby byla připravená se kdykoliv postavit na nohy a čelit nepříteli.

***

Ráno byla vzhůru první Violet. Nečekaně. Naštěstí se kolem jejich úkrytu nikdo už víc nemotal, krom dvou králíků, kteří si nejspíš užívali půlnočních radovánek. Posadila se a pořádně se protáhla. Přestože měly pod sebou látku, nepomohlo to od toho, aby měla příjemné ležení. Kámen byl holt příliš tvrdý.

,,Neilo, vstávej. Musíme pokračovat v cestě.“ promluvila. Neila v odpověď jen zamručela a otočila se jejím směrem. Nejspíš neměla vůbec v úmyslu vstávat, protože jenom objala její ruku a znovu odkráčela do říše snů. Violet se na ni zamračila, no když jí spočinul pohled na kozích rozích, zašklebila se. ,,Kolik by mi asi tak dali za rohy Sukuby, hmm?“ promluvila dost nahlas a ruku natáhla k její hlavě.

To Neilu probralo hned. S hlasitým ,,Ne!“ vyskočila na nohy jako vyplašená kočka, kterou jste právě polili vodou. Ruce zvedla ke svým rohům, aby se ujistila, že jsou stále na tom správném místě. S úlevou si oddychla, když je tam cítila, ale poté se zamračila na Violet.

Ta se jen nevinně usmívala a sbírala věci ze země.

,,To nebylo vtipný.“ pokárala ji.

,,Taky že nemělo být. Vážně jsem nad tím uvažovala. Vlastně, furt uvažuju.“ odpověděla jí Violet se stále stejným úsměvem na tváři.

Neila ji zděšeně sledovala. Dokonce se celá otřásla, jak jí projela tělem husí kůže. ,,Drakobijci jsou děsivé bytosti.“

,,Ne. To duchové, upíři, wendigo, ghůlové, banshee… To jsou děsivé bytosti. Já jsem jenom člověk. S trochou dračí krve.“ pokrčila Violet rameny a nastrkala látky do batohu.

,,Jsi děsivá.“ Stála si za svým Neila. Když ale na ni Violet pohlédla tím nic neříkajícím úsměvem, vypískla: ,,Ne, nejsi! Dělala jsem si srandu! Prosím, neber mi moje rohy!“