Dračí krev

Kapitola V.

Cestování za společnosti draka rozhodně nebylo jednoduché. Nebylo to kvůli tomu, že je z jiného světa a zkázou toho jejího. Ne, to Violet vůbec neřešila. Co jí ale vadilo, bylo to neustálé ticho a jeho zkoumavé pohledy, které na sobě cítila každou chvíli. Nemluvili spolu a když už, tak jenom ohledně potravy či přespání.

Ani cesta sama o sobě nebyla dobrá. Pořezaná noha ji neumožňovala se moc rychle hýbat, což znamenalo, že místo toho, aby došli na určité místo za den a půl, museli najednou jít dva dny, ne-li déle. Nemohla ani lovit nebo utíkat před případným nepřítelem. Prostě handicap, u kterého si byla jistá, že ji zabije. Dřív nebo později.

Zrovna si udělali pauzu u řeky, jejíž voda byla v tuhle dobu klidná a čistá. Violet si s povzdechem k ní dřepla a nabrala do dlaní vodu, které se následně napila. Lesy už dávno nechali za sebou. Nyní chodili kolem loučí po stezkách, které vytvořili kočáry, karavany a lidská chodidla.

,,Jak daleko ještě máš v plánu chodit, Dovahkriid?" zeptal se Nelrias. Bylo to po dlouhé době, co promluvil, takže ji to trochu překvapilo.

,,Už moc dlouho ne. Za touhle řekou se nachází hospoda. Jako jedna z mála nevyhazuje Drakobijce. Dá se říct, že přijme každého, kdo je schopen zaplatit. Pokusím se tam zjistit něco o dalších Drakobijcích. Třeba se mi podaří najít někoho, kdo hledá lidi do skupiny." odpověděla. Z brady si utřela vodu, která jí stekla dolů.

,,Co když nenajdeš nikoho své krve?" zajímal se. Přece jen, říkala, že ona a její parta jsou dost možná posledními Drakobijci. Bohužel, její čtyři přátelé už nejsou mezi živými, což by z ní dělalo posledního lidského potomka s dračí krví.

Violet na tuto otázku nebyla schopna odpovědět, neboť sama nevěděla, co bude v takové situaci dělat. Jenom nad tím pokrčila rameny a znovu se postavila na nohy. Řezná rána na jejím stehně se díky smíšené krvi léčila o něco rychleji, než obyčejným smrtelníkům, přesto ale při prudších pohybech na sebe upozornila.

Nelrias se z řeky ani nenapil. Za tu tří denní cestu Violet zjistila, že jeho tělo vydrží bez pití i jídla pěkně dlouho. Zatímco ona dostala hlad už po dvou dnech, on na potravu neměl ani pomyšlení. Dokonce i odmítal jíst, když mu něco málo nabídla. Buď se někde nažral předtím, než se ti dva potkali, nebo jí nevěřil dostatečně na to, aby od ní cokoliv přijímal. Tak či onak, bylo jí to jedno. Aspoň toho zbylo více pro ni.

,,Pokračujme. Dneska večer bych se ráda najedli i něčeho jiného než jen lesních borůvek a kořínků rostlin." pobídla svého společníka a pokračovala cestou.

Nelrias jako vždy mlčel a vydal se za ní. Sice z něj už neměla takový strach, ale furt tam byl. Něco jí říkalo, že by se před ním měla mít na pozoru. A to i přestože ji zatím nijak neohrozil.

,,Přestože jsi ztratila své druhy, připadáš mi vyrovnaná. Copak tě jejich ztráta nebolí, Dovahkriid?" promluvil znovu. To nebylo hezké téma. Vždy, když si Violet vzpomněla na své přátelé, nepříjemně ji bodlo u srdce.

,,Byl bys raději, kdybych brečela a odmítala se hnout z místa?" odvětila.

,,Ne. To bych tě raději zabil, než to. Nesnesl bych pomyšlení, že někdo takový sdílí se mnou krev." A to bylo poslední, co za tu cestu řekl. Poté nastalo znovu ticho, jenž trvalo až do té doby, než došli k hospodě.

Byla to menší dřevěná chalupa, která by nepůsobila ani tak podezřele, kdyby nebyla tím jediným, co se v okolí nachází. Žádné další domy se tu nenacházeli. Před jejím prahem stála cedule, jež hlásala: ,,U mrtvého špačka.'' Tak tohle rozhodně neznělo nevinně. Přesto ale Violet vešla dovnitř, Nelrias krátce za ní.