Dračí krev

Kapitola IV.

,,Kdo jsi? Proč ji bráníš?!'' vztekal se Jindřich, mezitím co se snažil muži vytrhnout meč z ruky.

Muž na jeho otázku neodpověděl. Místo toho si ho chvíli prohlížel, než konečně promluvil: ,,Nikdy bych nečekal, že půjde Dovahkriid proti Dovahkriid... Myslel jsem, že sdílíte stejnou krev. Že jste rodina.''

,,Nemám vůbec ponětí, co to ten tvůj Dov-bohové ví co- znamená, ale s tou zmijí rozhodně nesdílím stejnou krev a už vůbec nejsme rodina." Procedil skrz zuby Jindřich. Muž se nad jeho odpovědí zamračil a pustil jeho meč. Jindřich to ovšem nečekal a jak tahal, tak najednou po uvolnění meče spadl pořádně na zem.

,,Nevím, proč ji chceš zabít, ale nezajímá mě to. Zmiz, Dovahkriid. Tvoje sílá se nedá rovnat s tou mou. Uteč, pokud chceš žít.'' Muž se otočil k Violet, která celou tu dobu nevěřícně sledovala jeho záda.

Jindřich zvedl ze země svůj meč a postavil se na nohy. Předstíral, že se chystá odejít, ale když byl muž k němu zcela otočen zády, meč opět pozvedl a zaútočil. Avšak co nečekal, bylo to, že muž jeho krok předpovídal. Nestihl to ani postřehnout a kovové spáry se zabodly do jeho hrudníku. Bolestně vykřikl.

,,Vidím, že se Jul nezměnili ani za tu dobu, co tu draci nebyli. Stále stejně odporní a zákeřní. Jenom VY jste schopní bodnout do zad.'' zavrčel muž s nenávistí v očích. Jeho ruka se zaryla hlouběji do Jindřichovy hrudě.

Ten nebyl schopen se ani pohnout. Byl přibodnutý na jeho spárech jako na kůlu. ,,Co... jsi zač?'' skuhral. Při těch slovech mu z úst vytekl pramínek krve.

Muž se pobaveně usmál. ,,Mé jméno je Nelrias, Dovahkriid. A zrovna teď jsem ten, kdo tě sprovodil ze světa.'' odpověděl na otázku a vytáhl ruku z jeho těla. Jindřichovo tělo tvrdě dopadlo na zem, bez pohybu a známky života.

,,Zabil jsi ho...'' zašeptala Violet, která doteď nečinně přihlížela.

,,To tě přece nemůže překvapovat, Dovahkriid. Jsem si jist, že jsi viděla už dost smrtí na to, abys byla šokována.'' Drak se otočil zpět k ní. V jeho očích nebyla ani špetka výčitek nebo lítosti. Pouze chlad a prázdnota.

Přestože měl pravdu, Violet se najednou cítila prázdná. Ztratila všechno. Přátelé, domov... Rodinu. Lidi ji připravili o všechno a Jindřich odstranil to poslední málo, co jí zbylo. Nechtěně jí z úst vyšel vzlyk. Drak nezaujatě zvedl černé obočí, ale to ona ignorovala. Utřela si mokré tváře. Potřebovala zastavit krvácení ze své nohy.

Sundala si batoh ze zad a vytáhla z něj bílou košili, kterou roztrhla. Látka nebyla moc kvalitní ani nejčistější, ale postačí k tomu, aby si jí zavázala nohu. Několikrát ji omotala kolem rány a poté udělala drobný uzel, který pořádně upevnila i přes bolest, jenž si tím vyvolala.

,,Kam máš v plánu jít?'' zeptal se drak, který si prohlížel mrtvá těla jejích přátel.

,,Nevím, ale musím odejít. Měšťané si už určitě všimli dýmu a míří sem. Pokud tu zůstanu, postarají se o to, abych skončila stejně jako ostatní.'' odpověděla a hodila si batoh zpět na záda.

,,Necháš tu své přátelé jen tak ležet?''

Violet sebou cukla. Neodvážila se pohlédnout na jejich mrtvá těla. ,,Já...'' V krku měla knedlík. ,,Nestihla bych je pohřbít. Možná jsou lidi už skoro tady... Vykopat dost hluboké jámy trvá hrozně dlou-.''

,,Podpal je.'' skočil jí do blekotání drak. Pozoroval ji. Jeho oči v kouři přímo zářily, stejně jako předtím v těch stínech.

,,Cože?'' vyhrkla zaskočeně.

,,Podpal je. Je to to nejlepší, co pro ně můžeš udělat. Nedostanou se do rukou Jul. Oheň je očistou. Očisti jejich duše, Dovahkriid.'' zopakoval svá slova. V jeho očích se poprvé něco odrazilo, ale co, to Violet nepoznala. Poprvé za dlouhou dobu pohledem přejela po tělech svých přátel. Lauren, Jakub, Oliver... Jindřich.

I když ji Jindřich po smrti jeho bratra nikdy neměl v lásce, kdysi předtím to byl skvělý přítel, s kterým mohla skočit do jakéhokoliv nebezpečí. Svého bratra miloval až moc. A jeho smrt ho dovedla k šílenství.

,,Dobře.'' přitakala. Nenechá jejich těla padnout do rukou lidí. Akorát by je zneužili. Drak měl pravdu. Když je podpálí, udělá pro ně to nejlepší. Proto odtáhla těla na jednu hromadu. Se zraněnou nohou to nebylo zrovna nejjednodušší, ale neodvážila se draka požádat o pomoc. Měla takové tušení, že by její prosbu naprosto ignoroval.

Jakmile byla těla u sebe, poházela kolem nich suchou trávu, kterou ještě oheň nestihl pohltit, a pak vzala hořící větev, jež se válela poblíž. Naposledy pohlédla na všechna ta těla. Už nikdy neuslyší jejich hlasy. Jejich smích, hádky, nebude při jejich rvačkách a už nikdy spolu nepůjdou na společný lov. Pohádali se zrovna v tu nejhorší dobu. Utekla. Nestála po jejich bocích, aby s nimi čelila nebezpečí.

Po tváři jí sklouzla osamělá slza. ,,Sbohem, přátelé.'' Její rozloučení bylo tiché, skoro neslyšné. Hodila hořící větev na těla a suchou trávu. Oheň, který doteď vypadal, že každou chvíli umře, se najednou zvětšil a během několika vteřin pohltil všechna čtyři těla. Takhle se oheň určitě za normálních podmínek nechová... Violet pohlédla na dračího společníka.

Oči měl přivřené, sledujíc běsnící oheň. ,,Praan ko drem, Dovahkriid.'' Tu větu vyslovil to jako modlitbu, čímž také nejspíš byla.

Violet vděčně sklonila hlavu. Poté se otočila a kulhavým krokem se vydala pryč. Už teď tu strávila hodně času. Musí co nejrychleji zmizet. Co ale nečekala, bylo to, že za sebou uslyší kroky, které ji následují. Nechápavě se otočila na draka.

,,Proč jdeš za mnou?'' zeptala se. Drak na její odpověď jenom pokrčil rameny. ,,Tak toho laskavě nech. Jdi si svou cestou! Sice jsem ti vděčná za záchranu, ale nemám nic, co bych ti mohla na oplátku dát!'' Na to se otočila a pokračovala svou cestou. No i přesto stále slyšela kroky draka, který ji následuje.

Znovu se zastavila a otočila se na draka. Avšak při tom počínaní málem vykřikla hrůzou, jelikož drak byl u ní najednou tak blízko, že si mohla všimnout drobných stříbrných teček v jeho zlatých očích. Naštěstí se kousla do jazyka a ustoupila o pár kroků od draka v lidské podobě.

,,Nemám v úmyslu ti ublížit, Dovahkriid. Vážně ne. Ale jsi jediná, jenž mě viděla v mé dračí podobě. Víš, čím jsem. A proto se chci ujistit, že to nikde nevyzradíš.'' promluvil. Jeho hlas se mírně podobal tomu dračímu, až na to, že nebyl tolik hluboký a hrdelní.

,,A komu bych to asi tak mohla říct? Lidi mě budou považovat za blázna nebo lhářku, která se snaží znovu získat slávu Drakobijců!'' Nechtěla být v jeho společnosti. Přestože vypadal naprosto dokonale - bledá kůže, zlaté oči, růžové rty a vlasy černé jako noc -, bála se ho. Bála se právě těch zlatých očí, které neprojevovaly žádné emoce - a když už, tak nepoznala jaké.

,,Přesto s tebou zůstanu, s tvým souhlasem nebo bez.'' nenechal se odbýt drak. Violet projela po zádech nepříjemná husí kůže. ,,Jmenuji se Nelrias. Byl bych rád, kdybys mě tak oslovovala. A taky bych rád slyšel tvé jméno, abych ti nemusel říkat Dovahkriid.''

Nebyla si jistá, jestli je dobrý nápad říct drakovi své jméno. Ale taky si nepřála, aby jí pořád říkal Dovahkriid. Znělo to hrozně divně. ,,Violet...'' hlesla nakonec.

A tak se otočila na svou cestu, společně s drakem v lidské podobě za svými zády.