Dračí krev

Kapitola XIV.

Městská nástěnka byla plná k prasknutí. To Violet nečekala. Věděla, že tady najde nějaké žádosti o pomoc, ale nepočítala s tím, že jich bude tolik. Absence největšího cechu Drakobijců v Riftenu se projevovala jako ztráta, kterou si město nechtělo přiznat.

Různé druhy papírů křičely na kolemjdoucí s velkými písmeny ,,POMOC," no některé prokazovaly známky toho, že svou žádost vyhlašují už po dlouhou dobu. Některé totiž byly zvlněné od deště, kterého se nasály během deštivých dnů a inkoust se tak propil dovnitř. Jiné zase byly prázdné, jelikož slunce z nich veškerou barvu vysálo. Papíry byly na nástěnce natlučené jeden přes druhý, no přesto to vypadalo, že místní občané je spíše ignorují, než aby se pokusili najít onu pomoc. Byl to hrozný pohled, ale zároveň to Violet ujistilo v tom, že o hledání práce nebude nouze.

Pohledem přejela po všech těch papírech ve snaze najít rychlou práci za slušný peníz. Lov upírů, vypalování hnízd goblinů, hledání ztracených dětí, zakódované nájemné vraždy, hledaní zločinci, vyvraždění táboru banditů... Dokonce i výzvy na pěstní souboje, které se tu pořádaly v hojném počtu. Některé papíry hlásily směšně nízkou cenu a jiné zase tak vysokou, až si byla jistá, že v nich bude nějaký háček, který žádající radši nenapsal, aby mu vůbec někdo na tu pomoc přišel. A přestože byla peněžní odměna u spousty z nich opravdu pěkná, Violet si nebyla jistá, zda by ten háček byla schopná přežít. Bohové ví, která z těch misí zabila posledního Drakobijce.

,,Páni, tomu říkám plná nástěnka." Ozval se za jejími zády ženský hlas. Neila měla už zábavu za sebou, stejně jako převlékání a tak se uráčila přijít. Očima přejížděla po papírech stejně jako její menší společnice před chvilkou, ale ani tak jí neuniklo, jak si Violet prohlíží její nové oblečení. Spokojeně se usmála, když k ní sklopila pohled a řekla: ,,Líbí?"

Na sobě měla tmavě modrou, volnou košili, která byla v pase sepnutá úzkým, černým páskem. Spodní část jí zakrývaly černé kalhoty, které nějakým záhadným způsobem natáhla na ty svoje kozí nohy.

Violet překřížila ruce na hrudi. Musela uznat, že sukuba vypadala dobře, ale v současnosti ji více fascinovalo, že po kozích nohách nebyla ani památka.

,,Kde máš nohy?" vyslovila nahlas otázku, kterou si pokládala v hlavě. Až po chvilce si uvědomila, že její otázka vyzněla hrozně blbě - což poznala i na ironickém úšklebku tázané - a tak si odkašlala a opravila se: ,,Myslím ty kozí. Vypadá to, jako kdybys vůbec nebyla sukuba."

,,Díky, to byl záměr. Bohužel takhle to vypadá jenom zepředu." S tou odpovědí se Neila k Violet otočila bokem, aby odhalila výhled na kozí nohy v proříznutých nohavicích, doplněné šňůrami pro případné utáhnutí. Záhada vyřešena.

,,Chytré," uznala Violet nahlas, ,,ale nepraktické. Až s tím budeš bojovat, budeš o ty kalhoty zakopávat."

,,Od toho tam jsou ty šňůry, zlatíčko. Až budeme venku z města, hezky si ty nohavice zavážu. Teď to ale nechávám volné, aby to aspoň z části krylo moje nohy."

Violet nad tím jenom pokrčila rameny. Bylo jí jedno, jak se bude Neila oblékat. Hlavní bylo, že se v tom cítí dobře. Nějaká móda a krása šla bokem, přestože to bylo kolikrát blaho pro oči. Dokud to plní svůj účel, bude to oblečení nosit.

,,Tak co budeme plnit?" zeptala se Neila, když znovu projela očima po nástěnce.

Bělovláska následovala jejímu příkladu. Netrvalo to moc dlouho než ukázala na jeden z papírů, který vypadal poměrně nový. ,,Tohle."

,,Lov upírů? Jako vážně? To ještě existuje?"

,,Existují stejně jako vlkodlaci, až na to, že oproti nim jsou tyhle pijavice nesmrtelné. Stačí, aby jeden jediný z nich přežil a tvoje celá generace bude po zbytek života pronásledována. Buďto oni zabijí celý tvůj rod a nebo ty je." odpověděla Violet a strhla papír z nástěnky.

,,To zní celkem nebezpečně. Jseš si jistá, že to zvládneme?" V hlase sukuby se zračil strach, stejně jako v jejích očích. Ačkoliv se ho snažila zakrýt, bystrosti Drakobijce nemohl uniknout.

,,Jestli máš strach, můžeš tady zůstat. Stejně bys nejspíš byla jenom zátěží." s povzdechem složila papír a strčila ho do kapsy kalhot. Nebylo to pro ní překvapením. Každý, kdo uslyšel o možnosti, že by jeho rodina mohla být pronásledována několik stovek let byla dost strašidelná na to, aby se nepokoušeli dát s upíry do křížku. To byl taky důvod, proč něco takového je skvělým úkolem pro Drakobijce. Její druh stejně nikdy nezaložil rodinu a nikdy ani nezaloží, tak proč si nenechat na svoje paty pověsit pijavici?

,,Já nemám strach! Jenom starosti... Copak nemáš strach, že budou pronásledovat tvou budoucí rodinu?" Neila měla tentokrát jistě hodně otázek, stejně jako obav, ale i tak se vydala za Violet, která měla v plánu se vydat za tím, jenž žádost o pomoc vyvěsil, aby se dozvěděla víc.

,,Ne. Drakobijci nemůžou založit rodiny. Věř mi, mnozí to zkoušeli. Ať už s člověkem, dalším Drakobijcem nebo jiným... druhém. Je to pro nás nemožné."

,,Cože? Tak jak to že jste stále tady? Jak se takový Drakobijce narodí?"

Na to ani Violet neměla odpověď. Sama přemýšlela, jak je možné, že tady je, když ani sama neví, jak vznikla. Nezná svoji matku, ani otce. Stejně jako všichni ostatní Drakobijci. Jejich zrození bylo jedním velkým otazníkem.

,,No... Jak vidíš, tak moc nás už na světě není. Třeba to byla nějaká genetická vada, kterou lidi konečně vyhubili?" pokrčila nad tím rameny. Teorie. Všechno to byly jen teorie a domněnky, pro které nikdo nedokázal najít potvrzující fakta.

Další otázky už Neila nevyslovila, přestože se jí určitě objevily v hlavě. Místo toho radši mlčela a zkusila se sama zamyslet nad tím, jaká je historie Drakobijců, avšak místo toho, aby našla odpovědi, našla mnohem více otázek. Kdo byl první Drakobijce? Jak je možné, že mají v sobě část dračí a část lidské krve? Proč nemůžou mít potomky? Jsou tyhle bytosti vskutku zkázou, nebo spásou? Měla pocit, že jí z toho náhlého přívalu otázek praskne hlava. Proto je rychle zahodila a vnímala cestu, která byla před nimi.